Život v paláci

XIX. Čert ví, co se bude dít teď

            Ležím na zemi. Opět. Já vážně nevím, proč nemůžu upadnou alespoň jednou na postel. Po celém těle mi vyskakují modřiny od neustálého otloukání o podlahu.

Na zemi vedle mě sedí postava. Moje unavené oči na ni nezvládají zaostřit. „Ahoj, Astrid." Konečně se mi její tvář projasnila. „Ruby?" Lehce se usmála. „Měla jsem strach, když jsi nepřišla." Ruce jí cukají, jako by mě chtěla obejmout. Nebo uškrtit. Místo toho mne jen políbila na čelo. „Zachránila jsi mojí dceru. Děkuju." I přes ten nehynoucí vděk v jejích očích se nedokážu cítit hrdá sama na sebe. „Nepotřebovala by zachraňovat, kdybyste na mě nečekaly. Měla jsi jí vzít pryč, měly jste odjet."

„No to ani náhodou! Ukaž mi, jak jsi to dokázala, ať můžu pomoct." Jediný okamžik stačil, aby se z věčně elegantní vévodkyně přeměnila na tu Ruby, se kterou jsem létala kolem stropu. Tuhle její verzi mám mnohem radši.

Se vzájemnou pomocí jsme se vytáhly na nohy. „Kde je vlastně Ruth?" Nahodila hořký úsměv. „V kapli." Kde jinde. Jen doufám, že si nepamatuje, jak jsem ji vyléčila. Malá dívka jen těžko udrží pusu zavřenou. I když při věčném modlení stejně s nikým nemluví, alespoň doufám. Už se nechci vrátit do vězení.

Zopakovala jsem svojí Něco zkus a nikoho nezabij přednášku i pro Ruby. „Zezačátku budeš tak unavená, že budeš chtít umřít." Uznávám, tohle asi nebyla ta nejlepší motivace, jakou jsem jí mohla dát. „Ale celkem rychle se to zlepší," zachraňuji situaci. „S každou další zachráněnou se cítím silnější." V Rubyině tváři se usadil odhodlaný výraz.

Sestry se tvářily trochu zvláštně, když si vévodkyně vyhrnula rukávy a začala zářit. Je hodně poznat, že má mnohem větší zkušenosti, než my všechny ostatní dohromady. Už první dokázala vyléčit, aniž by se zapotácela.

Nedělá jí problémy ani stlát postele, nebo utírat krev z očí nově příchozím. „Za chvíli jsme u tebe. Tedy máš léky, spolkni je. A až se probudíš, budeš zdravá." Vtiskla polibek na čelo tak dvanáctileté dívence. Ta tady musí být maximálně pár týdnů.

Dokonce to byla Ruby, kdo odnesl její tělo, když se neprobrala.

Čas se pro nás stal relativním pojmem, svět se rozdělil jen na období tmy a světla. Jídlo a spánek se změnily ve slova označující dávnou, mlhavou minulost. Vyždímat ze sebe poslední kapky magie a upadnout do bezvědomí. Probrat se se sérií nových modřin a jet dál. Celé znovu. V to se nyní slil náš svět.

Nevzpomínám si, jak dlouho už to celé běží. Sotva si vzpomínám, kdo vlastně jsem. Netuším, kdy jsem se naposledy třeba jen napila, přesto necítím pocit žízně. Má síla mě živí, převzala nade mnou absolutní kontrolu. I přes to spalující vyčerpání hrozící, že se za okamžik opět zhroutím, jsem se nikdy necítila lépe.

Zemřela mi přímo pod rukama. Ta milá kuchařka ve žlutém, která se na mě vždy usmívala. Netuším, jak znělo její jméno, ale měla jsem ji ráda. Přesto nic necítím, když se dívám na její mrtvou tvář.

Odnáším její tělo na chodbu. Není čas. Není čas nic cítit, není čas nic dělat. Snad už jsem zemřela a tohle je Nicota. Ubíjející stereotyp, který ze člověka vysaje úplně všechno. Představovala jsem si jí jinak, ale byla bych schopná uvěřit, že vypadá takto. Ale jak dlouho už tu jsem, kdy jsem zemřela? Od které chvíle není nic skutečné?

Přistoupila jsem k další. Tentokrát jsem jí dlaně místo na čelo dala na tváře. Sklonila jsem se, jako bych ji chtěla políbit a zašeptala: „Závidím ti. Ty se odsud dostaneš pryč." Neslyší mě, už dávno usnula předsmrtným spánkem.

Pomalu jsem se plížila, aby mě neviděl. „Ahoj, Astrid." „Ale notak! Jak to, že si mě vždycky všimneš?" Praštila jsem ho do ramene. Jen tak z legrace, přesto zakňučel bolestí. „Budu mít modřinu." Jen jsem zvedla obočí. Nathaniel byl vždycky citlivka, i když byl starší než já a navíc kluk. „Tak já ti pofoukám." Sklonila jsem se a s teatrálním výrazem foukla na kamarádovo rameno.

„Kam se zašijem dneska?" Místo odpovědi se jen tajemně usmál a pokynul, ať jdu za ním. Mě bylo třináct, Nat byl o rok starší, oba už jsme museli hodně pomáhat, ale nějaký ten čas na návrat do dětských let se vždy našel.

Zavedl mě do lesa. Tam jsme nikdy moc nechodili kvůli vlkům. „Jak dlouho ještě? Slíbila jsem mamce, že budu brzy zpátky a je mi zima." Stěžovala jsem si mu ráda. Obvykle jsem byla spíš ten člověk, kterému se ostatní přijdou svěřit a na něco si postěžovat. A Nat byl takový člověk pro mě.

„Už jenom kousek, fňukno."

„Tadá." Mezi stromy se náhle otevřela paseka pokrytá bílými květy. Zdálky vypadaly jako čistý sníh. Zbylý kousek cesty jsem doběhla, abych si k nim mohla přivonět. „Tohle je nádhera." Měla jsem chuť jeden z květů utrhnout, ale nedokázala jsem porušit ten nádherný koberec, který utvářely.

„Jak jsi je tady našel?" Opět nasadil svůj tajuplný úsměv, tentokrát propojený s trochu nadutým výrazem. „Prostě jsem se toulal. Hned jsem věděl, že budeš nadšená." „To jsem." Vrhla jsem se mu kolem krku. V tom objetí bylo vše, co jsem v tu chvíli cítila. Především vděk.

„Vážně moc díky," prohlásila jsem, když jsem se konečně odtáhla. Tvářil se jinak, než předtím. Nedokázala jsem rozpoznat, co to měl v očích, než je zavřel. V příštím okamžiku přitiskl své rty na ty mé.

Bylo to krátké. Skoro jsem si ani nestihla uvědomit, co udělal a už byl pryč. Jen se otočil na patě a rozběhl se lesem pryč, jako by litoval. Nesnažila jsem se běžet za ním, stejně bych neměla žádnou šanci. Místo toho jsem si sedla na zem a nechala se unést krásou květin.

Otevřela jsem oči. Už zase je nade mnou ten samý strop. Chci se vrátit do krásné vzpomínky, opět se propadnout mezi ty květy. Před chvílí jsem je měla v hlavě, mohla jsem se jich dotknout, přivonět. Jak vlastně vypadaly?

Byla ta mýtina vůbec někdy skutečná, nebo se mi to jen zdálo? Nějak už to nedokážu rozlišit, nedokážu si vzpomenout!

„To proto, že jsi šílená," zašeptal mi do ucha vévodův hlas. Vzápětí se zjevil přímo přede mnou. „Vrátil ses." Už se nesnažím předstírat, že tam není. Posadil se vedle mě na studenou podlahu.

„Zvykej si, já už s tebou zůstanu napořád, má milá." „To chceš, nebo musíš?" Pokrčil rameny. „Nejspíš obojí. Zabila jsi mě a to ti musím vytmavit. Zároveň ti to vytmavit děsně moc chci." Mám takovou chuť znovu stisknout ten masitý krk. „Začal sis." Naklonil se mi až k uchu. Chci ucuknout, ale nedokážu se přimět k pohybu. „Já tě nezabil."

Vyškrábal se zpět na nohy. S jeho velkým břichem mu to dalo slušnou práci. „Jdi zase léčit, Astrid, věř, že tě to přede mnou zachrání. Ale já zase přijdu. Mě už se nikdy nezbavíš." Odvrátila jsem pohled, věděla jsem, co přijde. Maso mu opadá z kostí, orgány prolezou červy, než se konečně rozplyne v prach.

„Tak zase někdy," zní mi už opět jen jako hlásek v uchu. „Budu se těšit, Astrid." Slova se proměnila v šílený smích. Zoufale jsem si zacpala uši ve snaze ho neslyšet.