Život v paláci

XVII. Pořád ve špitálu

            Probrala jsem se na lůžku přikrytá tenkou bílou dekou. Rychle jsem vyskočila, což trochu vyděsilo sestry okolo. „Astrid! Vůbec jsme tě nemohly probudit!" Z oken přichází mnohem víc světla, než bylo přítmí, za kterého jsem usínala. „Jak dlouho jsem byla mimo?" „Skoro den. Vážně tě nešlo vzbudit, zkoušely jsme to."

Je smutná. „Přivedli nám další nemocné. A dvě odešly." „Vyléčené?" Ihned mi došlo, jakou hloupost jsem řekla. Jsou mrtvé. Zatímco já si tady pospávám, zemřely dvě ženy, kterým jsem mohla pomoci.

Pohltil mě sžíravý vztek k sebe samé. Jak jsem to mohla dopustit? S tím je teď konec, už nenechám nikoho dalšího zemřít! „Která je tady nejdýl?" Sestra se na chvíli zamyslela, a pak mi roztřeseným prstem ukázala lůžko. Odhodlání, které se mi najednou objevilo v očích, ji zřejmě děsí.

Všechno smrtelné vyčerpání jde stranou, když mířím k lůžku. Cítím magii, vířící mi pod kůží, připravenou ukázat, co dokáže.

Stoupla jsem si nad tu nejdéle nemocnou. Ani nevnímám, co je zač, nebo jak je stará. Ani nevím, jestli ji znám. Důležitá je jen nemoc v jejím nitru, kterou musím zničit dřív, než vyhasne další život.

Pokládám jí ruce na čelo a nechávám se pohltit světlem. Je to o malinko snazší, než předtím. Bolest je stále nesnesitelná, ale mám svou sílu víc pod kontrolou. Dokonce jsem ani neomdlela, i když se mi motá hlava a moje nohy by se mohly podávat šlechtě k večeři místo želé.

Víčka napřed jen zamžikala a pak se otevřela. Upřel se na mě pár zelených očí plných zmatení.

„Co se stalo? Kdo jsi?" Druhou otázku jsem se rozhodla ignorovat. „Ramoniny slzy." Vyděšeně si ohmatala okolí očí, aby se ujistila, že z nich neprýští krev. „Bylo to těsné, ale jsi vyléčená." Sestry se kolem nás shromáždily a sledují probuzení dalšího zachráněného života. V očích všech se zračí štěstí. Štěstí a naděje.

„Dobrotivá Ramono!" Dívka se mi vrhla kolem krku. Neobratně jsem ji objala zpátky. Až teď jsem si všimla, že je komorná.

Už zase ho vidím. Peter von Von Ruth stojí opřený o dveře a usmívá se na mě. Tentokrát mě neděsí. Široce jsem se usmála nazpět, abych mu to dokázala. Už se ho nebojím, nemám proč. Možná, že jsem vrah, ale nikdy nebudu tak špatný člověk, jakým byl on. Poslal mi vzdušnou pusu a rozplynul se. Můj osobní démon byl najednou pryč.

„Děkuju," zašeptala dívka, pustila mě, neobratně seskočila z postele a byla pryč. Chtěla jsem jí poděkovat nazpět. Chtěla jsem jí znovu obejmout. Ale zmizela moc rychle.

Ve dveřích, v těch místech, kde ještě před chvílí stál Peter, se málem srazila s doktorem. „Jak to tady vypadá?" Je snad ještě ztrhanější, než my všechny. Div, že mu temné kruhy pod očima nepřetékají přes okraj obličeje. Paulie mi přehodila náruč povlečení, aby mohla podat hlášení. „Nově nakažených šest, mrtvé tři." Krátce se odmlčela, jako by zapomněla, že má i dobrou zprávu.

„Dvě vyléčené." Lékař vypískl. „Takže lék začal zabírat? Nebo co jste jim podaly? Bylinky, tonikum?" Paulie jen pokývla hlavou ke mně. Doktor se zarazil. Očividně přemýšlí, odkud mě zná a co tady dělám. Je trošku smutné, že má tak špatnou paměť. „Cože?"

Přehodila jsem povlečení jedné ze sester. „Myslím, že bude lepší, když si promluvíme v sesterně." Já i Paulie zároveň jsme pobídly lékaře gestem. Neví co čekat, možná je i lehce vyděšený, ale jde.

Nad šálkem horkého čaje se všechno lépe vysvětluje. To je jedna z mnoha věcí, které mě naučila Ruby. „Ještě jsme se nestihli představit. Jsem Astrid," říkám, zatímco mi konvice píská za zády. Je to podivně uklidňující zvuk.

Napřáhla jsem ruku. S nejistým výrazem ji přijal. „Erik. Klidně mi tykej." Ten muž je samé překvapení. Napřed mi sám vykal, a teď přešel do opačného extrému. Trochu mě vyvádí z míry, vždyť je na o tolik vyšším postavení než já. Obojí je naprosto nemyslitelné, a právě proto tak hřejivě příjemné. „Dobře,... Eriku. Pravda je taková, že ty vaše prášky nezabírají. Jakože vůbec nezabírají. Zastaví krvácení, ale to je všechno. Ty dvě vyléčené jsou moje práce."

Zmatení v lékařově tváři sílí. „Omlouvám se, ale nechápu." Ještě jsem rychle střelila pohledem k zavřeným dveřím. Nadechla jsem se a rychle ze sebe vychrlila to, co se tady snažím říct dřív, než mi mohla dojít odvaha. „Jsem čarodějka. Nevystudovaná." Bojím se zvednout zrak k jeho tváři. Bojím se, že v ní uvidím zhnusení. Právě jsem mu sama, dobrovolně, vložila do rukou záminku, díky které mě může nechat popravit.

„To není možné. Vždyť sám mistr Espirátus nedokázal... Ty léky vždy byly to jediné, co zabíralo." Opatrně jsem se podívala do jeho očí. Není v nich opovržení, jen starost, strach a možná jiskřička naděje. Ale ne opovržení! „To opravdu dokážeš.." „Je to pro mě těžké," skočila jsem mu do řeči. „A nakažených je víc, než dokážu zachránit."

Ta malá jiskra naděje uprostřed vodových očí se zakomíhala a zhasla. Ztrápeně si stiskl kořen nosu. „Takže to pořád nemáme pod kontrolou. Budu muset nechat převézt královskou rodinu někam do bezpečí. Je štěstí, že tu zatím nikdo z nich neleží." „Ale co když už jsou nemocní? Lata mluvila s královnou jen pár minut předtím, než začala krvácet. Jenom rozšíříš Ramoniny slzy dál."

Máchl rukou, jako by zaháněl otravný hmyz. „Celé šlechtě jsem rozdal léky. Pokud víme, jako prevence zatím fungují dobře. Naklonila jsem hlavu na stranu, jak jsem se snažila zpracovat informace, které na mě právě nahrnul. Trošičku mě to dožralo. „Proč je teda nedáš i služebnictvu? Umírají tady, i když je máš jak zachránit!"

Sklopil oči jako pokáraný pes. „Ten lék je podivná směsice bylinek a magie. Mám ho málo, i jen pro šlechtu vystačí sotva na pár dní a vyrobit další mistr Espirátus nestihne."

Položil svůj studený, avšak stále plný čaj. „No nic. Zajdu za králem, musíme začít evakuaci." Nejspíš chce jen uniknout mým výčitkám. Ve dveřích se ještě otočil. „Zkus jich zachránit co nejvíc, Astrid. Dost možná jsi jejich jediná naděje."

On není jeden z nás. Možná, že je služebník, ale nikdy nebyl otrok. Nechápe, proč se teď zlobím. V jeho očích má králův život tisíckrát větší hodnotu, než můj. Abychom měli nového krále, musela by se královna znovu vdát za nějakého šlechtice, nebo by byla poručnicí, dokud nedospěje princ Sebastien. Když umřu já, vždy se najdou další rodiče tak chudí a zoufalí, že prodají vlastní dítě.

Chvíli jsme seděly v tichu, vrchní sestra a já, zabrané do smutku toho okamžiku. „Paulie?" Trhla sebou, když jsem promluvila. Zřejmě se myšlenkami dobrala dál, než já. „Máte tu seznam, nebo tak něco, jak je přijímáte? Víš, abych věděla, odkud začít." Chvilku se na mě jen dívala, jako by se snažila rozpomenout, kdo jsem, ale rázem se otočila a začala prohledávat šuplíky. „Někde to tu je. Musíme si zapisovat jména, abysme je mohly nahlásit vedení. Na to si hodně potrpí. Musí se vědět, kde kdo je, jestli je nemocná a nebo se jenom fláká."

Vtiskla mi do dlaně list papíru hustě popsaný jmény, hodnostmi. Píchlo mě u srdce, když jsem si všimla několika přeškrtaných jmen. Těm už nepomůžu. Těm už nepomůže nikdo.

Hlavou mi blikl náhlý nápad. „Musím si něco zařídit." Paulie se na mě podívala, jako bych se zbláznila. Co já vlastně vím? Třeba se to opravdu stalo. „Co? Ne. Musíš jít léčit. Času je málo, nemocných hodně." „Neboj se. Mělo by to pomoct." Alespoň doufám.

„Prostě.. mi věř. Vím, co dělám." Musím být rychlá. Jestli zemře jen jediná, než se stihnu vrátit, nikdy si to neodpustím.