Život v paláci

XII. Nečekaná setkání

Běžím naskrz palácem a hlavou mi skáčou myšlenky. Jsem problémová. Pramen vlasů, trčící zpod čepce to jasně dokazuje. Chůvy jsou hned druhé v naší hierarchii. Nikdy by mě bývalo nebylo napadlo, že se dostanu tak vysoko. Ááá! Z toho nadšení se mi myšlenky motají do nesmyslných vět.

Vtrhla jsem do dílny švadlen. Už je pozdě, snad nešly všechny spát. Velká místnost s modrými stěnami a velkými okny. Jen jemné světlo měsíce dopadá na nepřeberné množství látek, figurín a šatů v různé fázi vývoje.

Poslední žena v modré uniformě pracovitě sešívá kusy látek. Když ke mě zvedla hlavu, poznala jsem v ní jednu z utajených čarodějek, tu uplakanou. Ode dne, kdy jsme se společně choulily v plesnivé cele, jí přibylo spoustu vrásek.

„Zdravím." Jen kývla, že slyší. Nevím proč, ale najednou mi dílna připadá děsivá. Chci jen rychle vyřídit, proč jsem přišla a zmizet. Postoupila jsem dál do místnosti. Mé kroky se odrážejí od stěn v zajímavé kakafonii zvuku. Každý další se zdá být o něco hlasitější. Zastavila jsem pár kroků od ženy štrikující uniformu pradlenky, soudě podle barvy. Nemohla jsem si nevšimnout podélných spálenin táhnoucích se přes čtyři prsty.

„Přeložili mě." I když je to přibližně stejně vzácné jako hybrid psa a mezka, neprojevila sebemenší údiv. „Pozítří ráno nastupuji k vévodkyni von Von Ruth jako chůva. Potřebuji uniformu." Takhle to u nás chodí. Nežádáme. Jen řekneme, pro co jdeme. Nemá smysl žádat, kde není možnost odmítnout.

Z poličky vytáhla krejčovský metr. Lehce jsem se ošila, když mi začala brát míry. „Zařídila ses dobře. Na odhalenou čarodějnici až moc." Z hlasu jí nezní hořkost ani závist. Může tady být už... Rozhodně víc než třicet let. Dávno se stačila se vším smířit.

V téhle chvíli jí nejspíš došlo, že jsem taky čarodějka. Luskla. Metr se pustil do své práce sám. „Víš, že už si jinej život ani nepředstavim? Dávno jsem zapomněla jména svejch bratrů, už nevim, jakou barvu očí měla moje maminka. Vykouřilo se mi z hlavy jméno naší vesnice. Líbej vévodkyni nohy, že tě tohohle uchrání. I když už se domů nevrátíš, je strašnej pocit nevědět, odkud seš."

Zapsala si míry. Metr sám odletěl a složil se zpět do šuplíku. „Zítra večer budou." Klesla jsem v kolenou do poklony. „Co způsobilo ty rány?" Vím, že toho nejspíš budu litovat, ale zároveň jistě vím, že když jsme se viděly naposledy, její ruce byly hladké. „Výslech. Ne každýho pustí bez setkání s katem." Zbledla jsem. „Jak to? Velitel Stráže mi slíbil, že vás pustí." Ušklíbla se s nebetyčnou hořkostí. „Však taky pustil. Jenom si chtěl bejt napřed jistej." Tohle můj mozek zkrátka nepobírá. „Tak proč mě ale nechal jít jen tak?" Ruby, křičí na mě podvědomí. Ruby tě odtamtaď vytáhla!

„Bojí se tě. Viděl, jak jsi dala doktůrkovi na prdel, bál se něco si zkusit. A když Alan zaklepal bačkorama, strážnej si nadělal do kalhot." Podle způsobu, jakým mluví, plus její narudlé vlasy bych si tipla, že je z Gwenie. Ne, že by seveřané nemluvili nespisovně, naopak, obyčejní lidé neví, co je spisovná řeč. Ale Gwenijci v sobě mají od přírody takovou nezničitelnou svobodomyslnost. Ve stěnách paláce jsme si všechny navykly mluvit nejen spisovně ale i svázaně, jako by stále někdo poslouchal. Její styl řeči oproti tomu působí jako pohlazení.

„Buď ráda za to, co máš. Vévodkyně tě chrání, už seš z toho venku. Utíkej a zapomeň. Ty si ještě můžeš užít život. Podle toho, co sem zaslechla se von Von Ruth chce vrátit do Sulimu." Zatajil se mi dech. Sulimci neznají otroctví. Pokud bychom jely tam, byla bych... Neodvažuji se na to ani myslet. Byla bych svobodná. Skutečně svobodná. Navždy.

Švadlenka z Gwenie se na mě dívá podivnou směsí štěstí a nostalgie. „Tak už běž, maličká." Neměla jsem moc daleko k tomu, abych jí začala líbat ruce. I když to jen slyšela, já vím, že je to pravda. Ruby nesnáší celou tuhle prohnilou zemi. Říkala přece, že se chce vrátit domů. Von Ruth není její domov. „Děkuju." Nejen za šaty. Za tu naději, která se mi rozhořela v srdci.

Už je hrozně pozdě, chodby jsou prázdné. Opravdu už bych měla jít spát. Ale nemůžu. Nedokázala bych usnout s tím tajfunem pocitů uvnitř sebe. Mířím do kaple. Mé kroky klapou o bílé dlaždice.

Klekám k oltáři, k Ramoniným nohám. Voda, gl'eeri. „Děkuji," šeptám do rozlehlého prostoru. Vzbuzuje to ve mně vzpomínku na den, kdy jsem sem přivedla Ruth. „Děkuji, že ses rozhodla ukončit mé strádání. Ty tři roky byly skutečně těžkou zkouškou." Lehce se mi třese hlas. Dlouho jsem se nemodlila. Nevím, jestli jsem vůbec věřící. Jsem prostě jenom ubohá holka, která zoufale chce věřit, že tohle má důvod. „Utrpení je dobrá cesta. Děkuji, že jsi mi jí dovolila projít. Pokud se skutečně dostanu do Sulimu, najdu tvojí svatyni a i kdyby byla na druhé straně země, budu přispívat tvým mnichům." To byly sliby. Modlitba musí mít tři části. Díky za život, který máme možnost vést, neboť i život plný utrpení je požehnání oproti rozpuštění v Nicotě. Sliby jako odvděčení za život i za to, co si hodláme přát. A nakonec přání. „Prosím, dovol mi opustit palác." Přání mají být skromná, nikdy by neměla překročit hodnotu slibů. „Vím, že žádám příliš mnoho, když se chci vymanit svému osudu, ale přesto poníženě prosím u tvých nohou."

Políbila jsem si klouby pravé ruky směrem k nebesům. Jsem tvá, říká to gesto. Tyhle klouby si kvůli tobě rozedřu do krve.

„To bylo krásné." Nadskočila jsem. Vysoký, štíhlý mnich v rudé kutně se kdovíodkud zjevil ve stínech. „Málokdo dokáže tak snadno obnažit svou duši." Nevěděla jsem, že tady nějaký mnich je. Musí žít velmi v ústraní, když jsem o něm ani nezaslechla.

„Rask, jméno mé." Mniši neužívají žádný titul, aby se odlišili od nás obyčejných lidí. Na to jim stačí kutna a dlouhé vlasy barvy krve. „Astrid." Něco v jeho pohledu mě znervózňuje. „Jsi zajímavá osoba, Astri." Astri byla Ramonina sestra, co se spřáhla s Nicotou. Zajímalo by mě, jestli to „d" v mém jméně vynechal schválně či omylem. „Na první pohled jsi otevřená a čistá, ale když se v tobě člověk pokusí číst, náhle se uzavřeš tmou a tajemstvím."

Lehce jsem se pousmála. „Věnčí mne snad větší tajemství než muže, o němž jsem dosud neslyšela jedinou zmínku?" Až teď jsem vstala. Není tak vysoký, jak mi z kleku připadal, ale pořád mě převyšuje nejméně o půl hlavy.

„Můj čas je obrácen. V rozjímání by mne příliš časté návštěvy rušily. Jen jednou za několik týdnů, ne-li měsíců přijde nějaký nespavec najít útěchu do Ramoniny náruče. A já mám klid."

„Ruším tě? Můžu odejít." „Ne, ne. V pořádku. Poslední dobou sem chodí malé děvče. Začínám si zvykat na společnost." „Ruth." Zachvěla jsem se při představě, jak tu dnem i nocí klečí. Je zvláštní, že tady teď není. Nejspíš měla příliš práce s balením.

„Znáte se tedy? Milé děvče se zlým osudem. Je na dobré cestě rozšířit naše řady." „To ne. V nejbližších dnech odjíždí do Sulimu." Probodl mě zelenýma očima. „Víra se neztratí za hranicemi." „Ale mimo vliv církve může zeslábnout." Nevím, proč se s ním vůbec hádám. Je to fanatik, těžko ho přesvědčím o své pravdě. „Ruth je pouhých osm. To je příliš málo, aby se stala mniškou." Přísný výraz zjihl.

„Tvá cesta se s námi neprotne." Překvapením jsem naklonila hlavu doprava. „Proč?" „Máš dobré argumenty a ráda je používáš. My jdeme cestou pokory a ticha." Odmlčel se. „Ty se za pokornou jen vydáváš. Uvnitř jsi hrdá lvice. Budeš mlátit hlavou do mříže, dokud ji nevyvalíš, i kdyby sis měla rozbít vlastní lebku."

„Nemyslím, že bych to dokázala." Náhle mnich nasadil vědoucí úsměv. „Nejsou snad tvou mříží tyto stěny? Pokud jsem to správně pochopil, odjíždíš s malou Ruth. To je tvé vyvalení mříží."

Poklonila jsem se. „Děkuji. Moc jsi mi pomohl."

Schýlil hlavu, rudé vlasy skryly obličej před mým zrakem. Zůstal tak. Pochopila jsem to jako znamení k odchodu.