Život v paláci

VII. Vévodkyně je fajn, pojďme k ní ještě jednou

            Zastavila jsem se přede dveřmi. Co jí mám říct? Mám tam vůbec chodit? Té ženě jsem zabila manžela. Je jedno, že to neví, je jedno, že té smrti nelituje. Mám na rukou krev, která nejde smýt.

Přinutila jsem se zvednout ruku a zaklepat. Nikdo se neozval, tak jsem strčila hlavu dovnitř. „Chtěla jste mě vidět, Ruby?" Stále je oblečená ve smutečním, tak jako včera..Nějak se nedokážu srovnat s myšlenkou, že od doby, co jsem tu s ní popíjela čaj uběhl jen jeden den. Čas se nepřirozeně táhne, když je člověk ve vězení.

„Jistě, moje drahá. Posaď se." Vůbec nevypadá jako truchlící vdova.

„Kde je Ruth?" Smutně se pousmála. Působilo to spíš jako tik v koutku úst. „V kapli. Doufá, že jí Ramona nechá promluvit s tatínkem." Zdrobnělinu použila tak hořce, že jsem jen čekala, kdy jí začne ze rtů odkapávat jed.

Přisunula se blíž ke mě a vzala mé dlaně do svých. „Slyšela jsem, že tě Alan nechal zavřít, tak jsem si zavolala velitele Stráže a důrazně mu promluvila do duše. Myslím, že už budeš mít klid." Tak proto na mě mrkal. Nepustil mě z vlastního rozmaru, Ruby mě odtamtud vytáhla. Začínám jí mít skutečně ráda.

„Nebyla jsem tam jen já. Je přesvědčený, že vévodu zavraždila čarodějka." Trhla sebou. Nevím, proč jsem to řekla. Teď mnou začne pohrdat, nechá mě vsadit zpátky..

„Ty jsi.."

„Mám dar."

„Nestudovaná?"

Přikývnu. Roky jsem se skrývala a teď je to najednou venku. Svírá mě silný pocit, který nedokážu popsat. Je to..úleva? Ne. Nebo snad strach? Ano. Strach. Tak známý a přesto tak nový, vynalézavý ve své nekonečné krutosti. Ruby pustila moje ruce.

„Je to těžké, viď?" Teď jsem sebou trhla já. „Vy..?"

Přiložila si dva prsty pravé ruky těsně nad srdce. Na okamžik se rozzářily matným bílým světlem. Zalapala jsem po dechu. Pozdrav čarodějů. Nikdy jsem to gesto neviděla na vlastní oči. Tedy, nikdy jsem neviděla, že by ho provedl někdo jiný. „Vy jste čarodějka," zašeptala jsem a jako ve snách pozdrav opětovala.

„Tykej mi, Astrid. Teď už nás pojí víc, než jen náhoda."

„Ale proč jsi nevystudovala? Vždyť máš peníze!" Očima se jí mihl záblesk bolesti. Byl velmi krátký, ale tím silnější bolest do něho stačila ukrýt. „Chtěla jsem. Ale rodiče se mě rozhodli radši prodat. Ehm, provdat." Hořký úsměv na tvářích nás obou. „Ne, že by v tom byl velký rozdíl."

„Ale přečetla jsem všechno, co se dalo. Umím nazpaměť každou knihu o magii, co v Garrmě vyšla. Jen na to nemám licenci."

V mysli jsem se natáhla po knize ležící na stole. Pocítila jsem tolik známé chvilkové pění a vychutnala si ho každým coulem, než se odlepila od dřevěného povrchu. Až když vzlétla, všimla jsem si, že je to Faerzi – kniha sulimských svatých.

Kniha se vznesla přímo před Rubyinu tvář plnou překvapení. „Tohle je všechno, co umím. Tohle a vítr." A škrcení vévodů.

Ruby se zaleskly oči. Pokojem prolétl silný vítr, silnější, než jaký jsem zvyklá vyvolávat. Strhnul mi čepec z hlavy a popadl několik dalších knih. Ztratila jsem kontrolu nad Faerzi, jak se připojila ke vzdušnému tanci.

Asi nás obě popadl menší amok. Začaly jsme se smát, poskakovat po pokoji a zvedat všechno, co nám přišlo pod ruku. Ruby mi ukázala, jak zapojit ruce, abych měla vzduch lépe pod kontrolou. Společnými silami jsme zvedly skříň. Skříň! Nikdy předtím jsem se necítila silnější.

Lehkým zavířením prstů jsem vytvořila turbulence. Knihy, pergameny, brky, čepec – všechno se točí jako o život. „Tohle je úžasný," vydechla jsem. Tak silné štěstí jsem cítila naposled, když mi Nathaniel Piercenal dal mojí první pusu. Měsíc nato umřel při stejné epidemii, jako můj bratr. Ale do té doby jsem byla šťastná.

Ruby se rozesmála, tváře zrůžovělé radostí i úsilím. Taková drobnost. Taková zanedbatelná malichernost jako smích jí udělal neuvěřitelně krásnou. Teď si jí dokážu živě představit jako sedmnáctiletou, když do téhle země přišla, ještě plná optimismu.

„Sleduj." Spojila ruce směrem dolů do protáhlého gesta, jako baletka před skokem. Svraštila obličej soustředěním. Napřed jsem si myslela, že roste. Její nohy se postupně odlepily od země. Vznesla se!

„Jak?" Na víc, než ten jeden výdech se samým úžasem nezmůžu. Vyletěla až ke stropu, štíhlé prsty omotala kolem stopky lustru. „Jsme jen věci, stejně jako knížka, ty a já! Zkus to! Odlep se od přízemnosti tohoto světa! Vzleť!"

Roztřesenýma rukama jsem zopakovala její předchozí gesto. Zvládla jsem zvednout mrtvé tělo. To by bylo, abych nezvedla také sebe. Cpu vzduch pod sebe, až..

Ano! Má chodidla se kousek po kousku odlepují od země. Letím..Letím? Letím! Je to opojný pocit, i když jsem jen pár centimetrů nad podlahou.

„Výš?" Ruby se na mě podívala z výšky, ale bez povýšení, zato s širokým úsměvem na tváři. „Výš." Když už jsem se odlepila, dál letět byla víceméně hračka. Ruby mi podala ruku a vytáhla mě nahoru k sobě. „Nemůžu tomu uvěřit," jen šeptám. Bojím se, že spadnu, bojím se, že někdo vejde. Ale veškeré strachy jsou bez milosti umlácené nádherou okamžiku.

„Jak..Jak ses to naučila?" Oči jí září jako štěněti s novou hračkou. „Trénovala jsem pokaždé, když Peter nebyl doma. Takže hodně často. Šlechtična toho moc na práci nemá.

Služebnictvo ve Von Ruth o mě ví. Ale jsem k nim laskavá a narozdíl od Petera jsem nikdy nikoho z nich nenutila, aby se mnou spal, takže mě mají rádi a neudali mě." Na krátký okamžik jsem se zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli si ze mě tou svojí poutavou historkou s mrazivým podtónem nedělá jen legraci. Ale vypadala vážně.

Rozpřáhla jsem ruce. „Nikdy jsem se necítila tak živá!" Začala jsem se točit dokolečka. Uprostřed piruety z čiré radosti jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle hluboko pod sebou.

„Páni." Jako ve snách jsem slétla k velkému, zlacenému zrcadlu, ze kterého se na mě dívala jakási dívka, která by mohla být mojí mnohem krásnější sestrou, ale nikdy ne mnou. Pleť se vyhladila, tváře zrůžověly, kruhy po očima – mí stálí průvodci již několik let – zmizely. Dokonce i vlasy, přesto, jak jsou rozcuchané, působí mnohem líp. Šťouchám se do tváří, ale vše marné- ta dívka opakuje každý pohyb po mě.

Ruby se pustila lustru a slétla vedle mě. Za mojí krásnou verzí ze zrcadla se objevila krásná verze Ruby. Stejně tak, jako ta skutečná mě, položila krásné Astrid ruku na rameno. „Tvoje síla tě živí. Nemůžeš žít bez ní, stejně jako ona bez tebe." Vděčně jsem se na ni usmála. Konečně vypadá na svůj pravý věk.

Spojily jsme pohled skrz zrcadlo. „Naučíš mě to? Všechno?" Nemusela odpovídat. Souhlas vysloveně čišel z toho, jak se usmívala.

Pohled mi zabloudil na hodiny na stole. Je deset dopoledne. V cele jsem strávila celou noc a pak jsem se zdržela tady. Obvykle vstávám do služby v pět. Budu muset zase vynechat všechna jídla, abych stihla dohnat práci. Ruby očividně uhodla, na co myslím. „Večer?" Rychle jsem si v hlavě spočítala, o kolik jsem pozadu. „V osm?"

Pozvedla ruku k pozdravu. Já se chtěla poklonit, tak, jak jsem zvyklá, ale Ruby mě chytila za bradu. „Tohle už nedělej, sestřičko." Z hlasu jí zní lehký náznak výhružky, i když se usmívá.

Vydala jsem se ke dveřím. Cestou jsem si nechala přifouknut do ruky čepec a narazila si ho na rozvrkočené vlasy. „Astrid." Otočka. „Copak?" Úsměv. „Dosedni."

Pořád jsem se vznášela kousek nad podlahou. Za tu chvíli jsem se s létáním natolik sžila, že mi to ani nedošlo.

Poprvé za tři roky jsem se cestou do služby usmívala.