Život v paláci

II. Tak to zkomplikujeme ještě trochu..

            Ležela jsem nahá na své posteli a třásla se. Zimou, vztekem, opovržením. A studem. Především studem. Slzy se snažily vytrysknout na povrch, ale já je držela silou vůle tam, kde byly. Nechtěla jsem se rozbrečet. Nechtěla jsem být ještě slabší.

Zaprodala jsem se. Udělala jsem to samé, za co jsem nadávala Latie pár hodin zpátky. Jak moc bych jí teď potřebovala u sebe, ona by věděla, jak udržet na uzdě všechny pocity, co se ve mně vařily. Bylo snadné sejít z cesty výměnou za vlastní život.

Vévoda se oblékal, zřejmě si ani nevšiml mého stavu. Proč by taky měl? Byla jsem jen holka, kterou využil, určitě ne první ani poslední. Jak smutně mi jen bylo při představě všech těch zneužitých dívek, které za sebou nechal.

„Bylo to dobré," prohodil věcně. „Asi zítra přijdu znovu."

S vypětím všech sil jsem se vyšvihla do sedu. „Vždyť máte ženu," zašeptala jsem se slzami na krajíčku. Nedokázala bych to znovu, už ne.

Přezíravě si odfrkl. „Rašple. S tou už není zábava. Ale ty.." Změřil si celé mé tělo pohledem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. „Ty jsi mladá a pěkná, bude to dobrý obchod. Já tě nechám naživu a ty mi to tu trochu zpříjemníš." Očividněna sebe byl hrdý, že dokázal dát dohromady tak rafinovaný plán.

Rychle jsem přes sebe přehodila deku, aby už na mě dál nevrhal ty jeho pohledy. „To přece nemůžete!" vykvikla jsem zoufale hlasem malého dítěte. Mohl, ovšem že mohl.

Hrubě se zasmál. Těžko říct, jestli tomu, co jsem řekla, nebo zoufalství, které bylo slyšet v mém hlase. „Že ne? Chceš skončit na oprátce? Uvědom si, kde stojíš, děvenko."

Udělal krok blíž a než jsem stačila ucuknout, přejel prsty po dvou orlicích, menší ve větší, fialové v bílé, vypálených do mé kůže těšně pod klíční kostí. Symbol království. Bolestná připomínka toho, že jsem nebyla a ani nikdy nebudu svobodná. Byla jsem jen služka. Otrok. Majetek. Nepamatovala jsem se na tu chvíli, kdy mi vypálili ten cejch do kůže. Upadla jsem do bezvědomí z té příšerné bolesti. Celkem se podobala té, která mě svírala teď.

„Kdo si myslíš, že jsi, že se mi snažíš říkat, co mám dělat? Klidně bych tě mohl přinutit se mnou spát, i kdybys byla normální a ty bys nesměla ani ceknout. Pro mě je to jen bonus. Osud mi přihrál do karet záminku, díky které jsme se obešli bez zdlouhavého vydírání."

Otočil se k odchodu. V očích mě pálily slzy, už jsem je nezvládla skrýt. Nestačilo, že mi vzal panenství, tu nejcennější-ne, tu jedinou cennou věc, co jsem měla. Chtěl mě využívat dál.

Položil ruku na kliku, ale ještě než ji stiskl, podíval se zpět na mě. „Zítra, stejnou dobou. Doporučuji ti, abys tady byla."

Moje ruka sama vystřelila vzhůru, podvědomě, silou větší, než jaké byh dokázala vzdorovat. Ve stejný okamžik se vévoda chytil za hrdlo. Dobrotivá Ramono, já ho škrtila!

Ne! Nech toho! Křičela jsem vnitřně sama na sebe, ale nebyla jsem schopná povolit sevření.

Nechci ho zabít, snažila jsem se přesvědčit sama sebe, ale nezabíralo to. Nevěřila jsem si. Ten muž mi tolik ublížil. Chtěla jsem ho zabít. Chtěla jsem ho zabít! Ale nechtěla jsem být vrah.

Klepala jsem se rozpolcením. Uvědomovala jsem si, že to, co jsem dělala, bylo špatné. Ale nedokázala jsem dát ruku dolů. To spravedlivý, bezhlavý vztek mě v tu chvíli ovládal. A on neodpouštěl. Energie skrze mě tryskala, aniž bych nad ní měla sebemenší kontrolu.

Von Ruth padl na kolena. Jeho rty v teď již modrošedém provedení se pohybovaly, ale žádný zvuk z nich již nevyšel.

Celá jsem se neovladatelně třásla, ale nedokázala jsem přestat. Nenáviděla jsem toho muže před sebou celým tělem i duší. Pomalu jsem se přestávala kouzlu bránit. Naopak, posílila jsem ho. V ten okamžik mi magie přestala vzdorovat. Uchopila jsem obrovskou sílu do svých rukou a vrhla jí proti tomu nenáviděnému násilníkovi. Nic jsem nechtěla vidět víc, než jeho svíjet se v bolestech.

Kolem vévodova krku se objevila ruka - zářivá kopie té mojí. Nikdy se mi nic takového nepodařilo, nikdy jsem v sobě necítila takovou moc. Bylo to doslova kouzelné a zároveň tak odpudivé.

Stiskla jsem prsty blíž k sobě. Jako bych skutečně cítila jeho masitý krk ve své dlani. Cítila jsem každou cévu i průdušnici. I když jsem stála na druhé straně místnosti, dokázala bych spočítat šlachy ukryté pod vrstvou sádla.

Vzdoroval mi. Snažil se nadechnout, pro slzy Ramony, ještě jeden nádech! Viděla jsem to zoufalství v jeho tváři, věděla jsem naprosto jistě, že přesně tohle mu běželo hlavou. Nová, zvrácená část mé osobnosti si to užívala. Držet cizí život v dlani a ne nastavovat ten svůj. Vrátit bolest někomu, kdo ji tak rád způsoboval.

Konečně se přestal bránit. Zmodralé prsty, doteď křečovitě zatnuté, pustily zářivou dlaň.

Zrázu jsem nad sebou opět získala kontrolu. Až nyní jsem dokázala kouzlo přerušit. Mrtvé tělo dopadlo s odpudivým žuchnutím na zem.

Ztěžka jsem oddechovala, jako bych právě několikrát oběhla palác. S rukou přes ústa jsem couvla, až jsem spadla za postel. Co jsem to jenom udělala? křičela jsem na sebe vnitřně, když jsem si pomalu uvědomovala, že jsem ukrytá v pokoji s mrtvolou. Zabila jsem ho.

Zabila jsem ho! A oni teď zabijí mě.

Rychle jsem si oblékla uniformu a čepec. Hodiny na nejvyšší z věží právě odbíjely druhou. Všichni spali, snad. Musela jsem ho odsud dostat pryč a doufat, že mě nikdo neuvidí.

Opatrně jsem otevřela dveře. Nikde nikdo. Neměla jsem sebemenší ponětí, co to dělám. Ale něco jsem zkusit musela, nechat si mrtvého vévodu v pokoji by se rovnalo oprátce.

Mrtvola za mnou se zvedla ze země. Musela jsem se opřít bokem o zárubeň dveří, abych ho zvládla vytáhnout. Překvapilo mě, kolik energie mě to stálo. Nikdy jsem nezkoušela zvedat nic těžšího než knížku. Na druhou stranu, nikdy jsem nezkoušela nikoho uškrtit a to mi šlo až překvapivě snadno.

Jak se vznášel kousek nad zemí, vypadal téměř jako živý člověk. Obmotala jsem ho kolem dokola svou silou, abych měla dokonale pod kontrolou každý pohyb.

"Kam s ním?" ptala jsem se sama sebe pořád dokola, zatímco jsem pobíhala chodbami. Tělo jsem nechala se vznášet pár kroků přede mnou. "Je to mrtvola. Kam bys ho chtěla schovat?" vyčinila mi má vlastní mysl za hloupé otázky.

Strážný! Šel naproti mně se zbraní v ruce a hlavou sklopenou. Nevšímal si ani pána, ani služky jdoucí za ním. Naštěstí byl tak unavený, že neviděl ani mezeru mezi pánem a podlahou.

Už jsem začínala být vyčerpaná. Neměla jsem ponětí, kolik času zbývalo, než mi dojdou síly. Netušila jsem ani, co přesně se stane, až mi dojdou. Jen ztratím kontrolu nad tělem, nebo se zhroutím vyčerpáním? Co když zemřu? Opět jsem litovala, že se mi nedostalo magického vzdělání.

Z posledních sil jsem ho vystrkala na vršek astronomické věže. Můj přetížený mozek zkrátka nedokázal vymyslet lepší plán. Lidé padají denně. Byl přece opilý, když ke mě přišel. To přece nebyl špatný plán... nebyl?

Bylo těsně před úplňkem. Měsíc jasně zářil, jako by chtěl, abych byla co nejlépe vidět.

Hej, palácoví! Zvedněte hlavy, podívejte se na věž, co za zrůdu žije mezi vámi! Vezměte na ní louče, vemte si vidle i lopaty, nože, kosy, všechno! Pojďme si zahrát na lidový soud, obnovme lynč jako za Dob legend!

Vévoda Peter von Von Ruth přelétl zábradlí. Měla jsem pocit, jako by se na mě jeho kalné, mrtvé oči vyčítavě dívaly, než jsem uvolnila kouzlo a on zmizel do temnoty.