Život v paláci

XIII. *Zlomyslný smích v pozadí*

V královském křídle jsem nikdy nebyla. A taky jsem k tomu měla důvod. Jen pár služek smí uklízet královské komnaty a já mezi ně nepatřím. Jestli mě tu někdo přistihne, ani přízeň vévodkyně mě nezachrání.

Proč sem vůbec jdu? Je to riskantní a hloupý nápad. Ještě před měsícem bych se nepřiblížila ani na krok. Teď je mi všechno jedno, naopak, užívám si to mrazení za krkem, kdykoli zaslechnu hlasy nebo kroky.

Pokoje konkubín jsou až za těmi královské rodiny. Nevím, jak to vím, nejspíš mi to vykládala Latie někdy hodně, hodně dávno.

Z komnat krále se ozýval tlumený smích. Pro slzy Ramony, snad tam Latie zrovna není.

Oproti našim temným sklepením je tady moc světla, blýskavé lustry jako by na mě chtěly upozornit celý svět. Zrychleně dýchám, příjemný pocit z risku mizí. Před dveřmi královniných komnat jsem se málem otočila a vyrazila zpátky, když v tom se zevnitř ozval křik.

„Ty si myslíš, že se mnou můžeš jako se sobě rovnou, ty děvko?" To je hlas královny. Soudě podle toho, jak zní, je nejspíš přiopilá. A taky pořádně naštvaná. Kromě jejího řevu jsou slyšet i slabé vzlyky. Zapomněla jsem na veškerou opatrnost a přitiskla ucho na dveře. „Když něco řeknu, tak poslechneš!" Ozvala se rána a hned vzápětí zaúpění. „A teď VYPADNI!" Dveře, za které jsem se pohotově schovala, se se zaskřípěním otevřely a vypotácela se z nich postava oteklé, rudé tváře ve stříbrných šatech.

„Lato?"

Otočila se s překvapením v očích a otiskem královniny dlaně na tváři. „No do háje, Astrid. Co tady děláš?" „Taky tě ráda vidim." Bázlivě se rozhlédla. „Pojď za mnou. Ale honem."

Vyrazily jsme chodbou a zahly k pokojům konkubín. Tahle část je o poznání méně honosná, i když pořád stotisíckrát krásnější než to, kde žiju já.

„Proč jsi přišla?" Ještě jsem nestihla ani dovřít dveře a už mě bombarduje otázkami. Ale teď zrovna nemám chuť odpovídat. „Proč tě královna praštila? Říkalas mi, že jsou tu na tebe hodný." Udělala jeden ze svých nepopsatelných, neopakovatelných obličejů. „Ale jo, jsou. Až na Amandu. Teda, Její Výsost." Na chvíli si zakryla obličej dlaněmi. Muselo pro ni být těžké udržet sebekontrolu. Má tak silný temperament, divím se, že královnu nezmlátila. „Je naštvaná, protože Nikolas už s ní vůbec nespí, ale ona by chtěla ještě jedno dítě. A.." Sklopila hlavu. „To dítě budu mít já."

COŽE? „Tys..Ty jsi.." „Těhotná. Amanda chtěla, abych si to nechala vzít, že prej už bastardů živí dost. S tim jsem jí poslala do háje, logicky." Zabila jsem chlapa, stěhuju se do Sulimu a moje kamarádka je v tom s králem. Co bude dál?

„Latie." Objala jsem jí. Moje myšlenky víří všude možně. „Já odjíždím." Nevím, proč jsem to řekla. Stejně už se nevídáme, jednodušší by bylo odjet bez rozloučení. Nic by nezjistila. Ale proč bych tady potom vůbec byla? „Co?" „Ruby von Von Ruth si mě vyžádala u krále jako dárek. Budu chůva její dcery."

Chytila mě za ramena. Drtí je. Bolí to. "Ale to ne! Musíš zůstat tady a být chůva mojí dcery! Nebo syna. Chtěla jsem požádat Nikolase, abys byla. Promluvím s ním, nesmíš odjet!" V očích se jí objevily slzy zoufalství. Vypadá jako by balancovala na samém okraji světa. Na okamžik jsem zaváhala... Jen na okamžik.

„Ale já chci. Dostat se odsud je náš sen, vzpomínáš? To proto ses uvrtala do týhle šarády.Tebe za pět let pustí, ať už s dítětem, nebo bez něj. Ale já bych tu shnila napořád. Mám tě ráda, opravdu. Ale tohle po mně nemůžeš chtít. Nezůstanu."

Pomalu spustila ruce z mých ramen a začala natahovat. „Ale... Ale co si tu sama počnu, Astrid? Oni mi to dítě vezmou a dají chůvě. Úplně cizí ženské!" Dosedla na postel a dala se do plnohodnotného pláče.

Dál už její stěžování neposlouchám, zaujala mě jiná věc. Slzy, co tečou po jejích bledých lících, jsou zářivě rudé.

Bezmyšlenkovitě jsem začala couvat ke dveřím. Laetitia si všimla krve na svých tvářích a začala panikařit. „Uklidni se!" Říkám to jí nebo sobě? „Nikam nechoď, někoho přivedu."

Pečlivě jsem za sebou zavřela dveře, než jsem se dala na zběsilý úprk palácem na ošetřovnu. Teď už si nedělám hlavu s tím, jestli mě někdo uvidí. Jediné, co mi běží hlavou, je Laty vyděšený výraz.

„Rudá horečka? Tady? V paláci?" Mladý lékař, do služby ho přijali po smrti toho šíleného dědka. Asi za sebou nemá moc praxe. Začíná panikařit. „A ta nemocná je těhotná." Ještě jsem zvažovala, jestli mu říct, že je konkubína, ale už teď začal seriózně panikařit. Popadl brašnu a rychlým pohybem ruky do ní smetl všechny léky z police. „Honem!" Už mě bolí plíce, ale stejně běžím. Ta nemoc mi vzala bratra, vzala mi kluka, kterého jsem měla ráda. Kvůli ní jsem skončila tady. Nenechám se připravit i o nejlepší kamarádku.

Lata sedí na zemi. Krev, hustá, rudá krev jí kape z tváří na šaty. Vypadá, jako by už byla mrtvá. Sedí naprosto netečně ke mně, k doktorovi i ke žlutým kapkám, co jí nalil do očí. Krvácení se zpomalilo, ale nezastavilo. „Měla štěstí, že jste u ní byla." Vyká mi. Proč mi vyká? „Ale budeme muset uzavřít zámek. Určitě není jediná nakažená."

Hadříkem si otřel pot z čela. Znovu zalovil v brašně a podal mi lahvičku oranžových pilulek. „Jednu každých třicet minut." „To jako vážně? To je všechno?" Očividně nechápe, o čem to mluvím. „Na Ramoniny slzy umírají tisíce lidí po celé Zemi i když lék je..tohle?" Nevím, co jsem si představovala, ale určitě něco víc, než pár pilulek ve sklenici.

„Vyrobit ho umí jen čarodějové. Není moje chyba, že drží cenu vysoko. Lidé se k němu prostě nedostanou." „Já to vím!" zakřičela jsem hystericky. „Cena téhle věci je jeden zničený život, moc dobře to vím!" Při představě, že ta lahvička v mé dlani má stejnou cenu jako já, se mi s ní chce hodit o zem. Radši jsem se udržela a vložila pilulku Latie do úst.

Nemám daleko k hysterickému pláči. Doktor to na mě vidí, raději se vydal ke dveřím. „Jednu si taky vemte, ať se nenakazíte. A kdyby se něco dělo... Víte, kde mě najít."

Vyklouzl ze dveří. Netrvalo dlouho a palácem se rozezněl poplach. Neprodyšně se uzavírají brány, okna. Mám pocit, jako bych slyšela tlumená bouchání. Každé z nich se mi zarývá do mozku jako klín. Dokud se opět neotevřou, neuniknu odsud.

Ahoj. :) Tohle rozhodně není parodie na koronu, ju? Základní dějovou linku včetně té epidemie jsem napsala už asi před dvěma lety. Proto mi taky teď trvalo tak dlouho vydat kapču. Přemýšlela jsem, jestli to nezměnit, ale pak jsem si řekla, že na to kašlu. Ať se jde koronavirus laskavě vycpat, já tu byla první. ☺☻