Život v paláci

XXI. Čas loučení

Se zatajeným dechem poslouchám klapání svých bot o chladnou zem. Zní to, jako kdyby mě někdo pronásledoval. Poslední dobou jsem hodně paranoidní. Co chvíli se musím otočit.

Přede dveřmi jsem se zarazila. Klep. Klep. Klep. Dutý zvuk se rozléhá chodbou snad hlasitěji, než moje kroky.

„Astrid," zvolala nadšením. „Přece jenom jsi přišla!" Radost jí ve tváři zmrzla, jakmile uviděla mé šedé šaty. „Konec druhého dne se blíží. Přišla jsem vám pomoct naložit věci do kočáru a rozloučit se." Jako ve snách přikývla. Je mezi námi dusivé ticho dvou lidí, kteří vědí, že už se nepotkají a jen díky tomu si nemají co říct.

Každá jsme popadly jeden kufr a vláčíme je ze schodů. „Děkuju, že mi dovolíš zůstat." Nevěřila jsem, že tohle někdy vyslovím. Ruby zřejmě také ne, podívala se na mě jako na nejhloupějšího tvora Země. „Bylo to tvoje rozhodnutí." „Král mě ti přislíbil. Mohla jsi mi nařídit odjet a nic bych s tím neudělala." Zopakovala její pohled říkající Tak ty jsi husa. „Chtěla jsem ti pomoct. Ne tě zneužít jako můj muž." Trhla jsem sebou, až mi kufr málem vypadl z náruče. Zmínka o něm mi vážně nepomůže cítit se líp.

Ruby zřejmě vycítila mou nervozitu. Zamračila se a bleskově změnila téma. „Co ta změna vizáže?" Kývla hlavou na mojí šedou uniformu. Až na barvu vypadá úplně stejně jako ta, co jsem nosila dřív. Moje radost, když jsem si ověřila, že ty kukly se nosí skutečně jen během krize, byla neuvěřitelně obrovská. „Už jsem stejně neměla dělat služku a chci se starat o Latie. Tak mi Paulie zařídila povýšení k sestrám. Nemám ponětí, jak se jí to povedlo, když jsem problémová, ale je to fajn. Lepší podmínky a míň práce. Když teda nezuří žádná epidemie." Musela jsem se lehce zasmát vlastnímu špatnému vtipu. „Jakmile odnosím tvoje věci, jdu se přestěhovat."

Zbytek cesty jsme ušly mlčky. Až u kočáru jsem opět promluvila. „Víš, co to znamená, že ano?" zeptala jsem se, aniž by mi došlo, že Ruby nevidí, nad čím právě přemýšlím. „Co co znamená?" „Že Ruth onemocněla." Rázem posmutněla ještě víc. „Ovšemže to vím. Ale co já s tím mám dělat? Žel Ramoně zdědila po svém otci mnohem víc, než by mi bývalo bylo milé." „Ona není jako my, Ruby. Ví vůbec, že jsi čarodějka? Jak se smíří s tím, že ty máš dar a ona ne?"

Opět se na mě dívá jako na pomatence. „Po tom všem to stále ještě nazýváš darem?" „Zachránila jsem životy. Pokud by se o tom lidé dozvěděli, že jde takhle léčit, celá tahle.. patálie by mohla skončit. Něco takového musí být dar." Upřímně nechápu, jak je možné, že studovaní čarodějové při jejich bádání a objevování léku nepřišli na takhle snadné řešení. Někdy je možná lepší nevědět, Benoitová.

„Děkuju, Astrid. Dlužím ti mnohé. Život své dcery,... I ten svůj." „Jak to myslíš?" „Zbavila jsi mne toho, kdo ze mě život vysával." Něco mi stáhlo hrudník o jednu velikost. Nebo rovnou o víc. Zapotácela jsem se a zády dopadla na stěnu kočáru. „Peter.." povedlo se mi hlesnout. Šedé oči se do mě zavrtávají, ale není v nich zloba ani zášť. Ba právě naopak. Ty oči barvy mračen jsou přeplněné vděčností.

„Jak o tom víš?" vyjekla jsem lehce hystericky. „To, jak sebou trhneš, jakmile o něm slyšíš byť jen zmínku. Jak vyděšená jsi byla po jeho smrti. Kdyby tě jen zneužil, byla bys šťastná, ale ty ses bála. Nebylo těžké domyslet si, proč." Na chvíli se odmlčela. „Nenáviděla jsem ho. Nenávidím ho pořád, je jedno, jak dlouho už je mrtvý. Takže když jsem se domyslela, čí práce byla jeho smrt, rozhodla jsem se odvděčit té služtičce, jak jen bude v mých silách. Jen škoda, že se rozhodla mou pomoc odmítnout." „Ona je ti vděčná," zašeptala jsem přiškrceným hlasem.

„To já jí taky."

Jen jsme se na sebe dívaly s hořkým úsměvem na rtech. Chvíli vypadala, že začne brečet. A já měla chuť se přidat. Poslední dobou brečím až moc často.

„Pokusím se rozšířit, co se ti podařilo objevit. Možná to zachrání tisíce životů. I když sama neopustíš palác, tvoje práce bude patrná po celé Zemi." Poklonila jsem se. Už i mě samotné to přijde nepřirozené. „Nech toho. To já bych se měla klanět." S jistou dávkou ironie jsme se uklonily sobě navzájem.

„Sbohem, Astrid. Sestřičko." „Sbohem, vévodkyně von Von Ruth." Spiklenecky se na mě usmála. „Říkej mi Saia Ghari." Překvapením jsem otevřela pusu. „Říkala jsi, že Saia je mrtvá. Že už zbyla jen Ruby." „Jako fénix povstala ze svého popela díky naději, kterou jsi mi přinesla."

Začala se smát a tančit po nádvoří. „Ať si Von Ruth spravuje kdo chce! Budu jíst pivo a pít kozí sýr.." Obě jsme dostaly záchvat smíchu. „Můžu se vrátit do své země."

„Myslíš, že to zvládneš? Po tolika letech jako vévodkyně... Tam nebudeš nic." Hrdě zvedla hlavu. „Jsem obchodnice. Budu křižovat Sulim a kázat o léčbě Rudé horečky. Tam je nás víc a nemusíme se skrývat, v každé vesnici se najde minimálně jeden člověk s darem. A za takovouhle informaci mi všichni rádi dají něco k jídlu a trochu peněz, abych přežila. Můj lid je štědrý."

„Ale co bude s Ruth? Pro ní bude ztráta zámeckého života ještě těžší. Nemůžeš jí tahat od vesnice k vesnici a doufat, že vám dají najíst." Veškerá radost z její tváře vyprchala. „Půjde do kláštera." Asi začínám špatně slyšet. „Co?" Silně stiskla oči. V tom prostém gestu byla skryta další bolest. „Sama mě požádala, abych ji pustila. Miluje tuhle zemi, nechce jet do Sulimu. Chce se stát mniškou. A jak jsi sama řekla – se mnou jet stejně nemůže."

„Takže jí tu necháš? Necháš jí, aby se v osmi letech uvěznila na zbytek života do služby bohyni, ve kterou ani nevěříš! Tohle jí udělat nemůžeš, Ruby, určitě to víš. My obě jsme takhle o rodiče přišly, vzpomínáš? Možná, že ještě žijí, ale stejně jsme je ztratily. Nedělej jí to."

„Nedovolím jí složit trvalý slib. Ale v klášteře jí dají dobré vzdělání, snad se ho rozhodne využít jinde, až dospěje." „Vymyjou jí mozek, nikdy nezvládne odejít." Nevím, co mám dělat. Já možná přicházím o svoji naději, ale Ruby ztrácí dceru. A Ruth dokonce celý život.

Vydaly jsme se pryč od kočáru, každá jinam. Ještě zbývá pár hodin do konce druhého dne. Pak se brány otevřou.

Tak příště závěrečná kapitola. ♥ Díky, že to čteš.