Život v paláci

VIII. Trošku si zavzpomínáme jeeej

To, že člověka zavřou do vězení, ho očividně nezbavuje povinností. Naopak. Předačka – vlastně jen služka jako já, která ale leze vedení do zadku, protože za tuhle špínu jí možná jednou povýší mezi komorné – mě sešlehala hadrem, jakmile jsem se ukázala. Vězení, vévodkyně, to všechno jde stranou. Nezametla jsem podlahu!

Zbytek dne jsem pracovala bez sebemenší přestávky. Záda mě bolí jako čert a ještě musím snášet spoustu otázek a nesnášenlivých pohledů. Tajemství, moje tajemství, které jsem nesvěřila ani vlastním rodičům. Teď ho znají všichni. Vyhýbají se mi, jako bych měla na čele obrovský hořící nápis. ČARODĚJNICE. VRAH.

To je mi jedno, víceméně. Stejně jsem s žádnou z nich nikdy nemluvila, ať si myslí, co chtějí. Ale Latie mě propalovala takovým způsobem, že jsem si přála, aby mě doktor býval zabil.

„Proč jsi mi to neřekla?" obořila se na mě vyčítavě, zatímco jsme uklízely prázdný panský pokoj. „Nikdo to nevěděl! Latie, za to, co jsem, se běžně chodí na šibenici. Ty bys to někomu řekla, na mém místě?" Ty její štěněcí oči plné výčitek mě jednoho krásného dne zabijí. „Tobě vždycky. Jsme nejlepší kamarádky, Astrid. Svěřila bych ti svůj život." Nevím, jestli to měla v plánu, ale tímhle jejím prohlášením se mi ještě přitížilo.

Opatrně se rozhlédla. Jsme samy dvě a dveře jsou zavřené. „Ukážeš mi něco?" Výčitky jí z očí rázem zmizely, nahrazené nadšením dítěte a já začínám chápat, proč jí král podlehl. Neměla bych riskovat. Ale to nadšení je nakažlivé.

Čepec se jí svezl z hlavy. Ale místo, aby dopadl na zem, jak by se od slušného čepce očekávalo, si začal poletovat vzduchem. Využívat svou moc je krásný pocit. Ale po tom, co jsem okusila let, už mi nepřináší takovou radost jako dřív. Čepec není výzva. „Proč ho vlastně ještě nosíš?" „Ještě nejsem konkubína." Nespustila oči z fialového kusu látky na svou hlavou. „Kdybych byla, neutírala bych tu s tebou prach."

Zatímco Lata pozorovala čepec, já obrátila svůj pohled k ní. Je čas na zajímavější praktika. Nenápadně jsem propnula prsty směrem ke kamarádce, aby se mi má sílá líp směrovala.

Laetitia zakvílela vyšším tónem, než čtyřleté dítě letící přes okraj hradeb. Vyzvedla jsem jí jen pár centimetrů nad podlahu, ale i to bylo výš, než kdy letěla. Chvíli jen vyděšeně třeštila oči, než se jí vrátil obvyklý rošťácký úsměv. „Tak tohle je hustý. Umíš lítat?" Vznesla jsem se na stejnou úroveň. „Že váháš." Od dnešního rána.

Hlavou mi létaly vzpomínky na celý můj život. Na život, o který jsem málem přišla. Latie si užívala pro ní prapodivné víření magie kolem svého těla a nerušila mě v mých myšlenkách.

Běželi jsme s Paulem napříč polem. Věděla jsem, že už jsme na tyhle hry velcí, Paul byl koneckonců dospělý, ale to nám ani jednomu nevadilo. Uvnitř jsme byli oba ještě děti a děti si přece hrají na honěnou, ne?

Neměla jsem špatnou fyzičku, ale byla jsem menší a v bratrův prospěch navíc mluvily i dlouhé šaty, co se mi motaly kolem nohou. Na neosetém poli jsem se neměla kam schovat, bylo otázka několika málo vteřin, než mě dostihne. Přesto jsem běžela ze všech sil. I kdybych měla vyplivnout vlastní plíce, nedala bych mu to jen tak zadarmo.

Ucítila jsem dotyk jeho drsné dlaně na rameni. V příští vteřině už jsme se oba váleli po zemi. Složitým manévrem se dostal nade mě, aby mi mohl přišpendlit ruce k zemi. „Vyhrál jsem." Smála jsem se tak moc, že jsem nemohla ani dýchat.

„Pusť mě. Bráško.." Místo propuštění mě začal lochtat. Už jsem se nezmohla ani na slovo, jen jsem se kroutila a smála. Do očí mi vhrkly slzy smíchu, takže jsem přestala vidět.

Na tvář mi dopadla mokrá kapka. „Ale ne." Paul mě okamžitě pustil. Ukazovákem jsem si setřela kapku z tváře. Přes clonu slz jsem viděla jen červenou šmouhu na své ruce. Rychle jsem si protřela oči hranami dlaní, abych viděla.

Paul seděl na zemi vedle mě se zoufalým výrazem. Po tvářích mu tekly potůčky slz zbarvených krví.

Nic nedělal, jen sledoval krev, která mu odkapávala na košili. „Paule, pojď! Musíš k mastičkáři!" Zoufale jsem se ho snažila vytáhnout na nohy. „Nesahej na mě, možná jsi se ještě nenakazila. Padej odsud!" odstrčil mě.

„Já se nemůžu nakazit!" Přece jen jsem to někomu řekla. Svému bratrovi, když umíral. Ani nevím, jestli chápal, co jsem se mu snažila říct. Čarodějky nemohou zemřít na žádnou z nákaz.

„Odvedu tě k mastičkáři. Třeba ti dokáže pomoct," snažila jsem se ho přemluvit z posledních sil. Už mě neodstrkoval, ale nechtěl se pohnout. „Lék je jen jeden, Astrid, to přece víš."

V náhlém záchvatu vzteku jsem mu vrazila facku. „Neumřeš tady. Seženeme peníze na ten zatracenej lék, i kdybych měla prodat všechny svoje věci! Nikdy se takhle lehce nevzdávej, Benoite!" Rychle začal kývat hlavou. S mojí pomocí se zvedl na roztřesené nohy.

Ve vesnici jsme vzbudili pořádné pozdvižení. Všichni od nás utíkali a šeptali modlitbičky odhánějící vše zlé od jejich domu. Nikoho ani nenapadlo, že by mi pomohl s těžkým bratrem. V podstatě na mě visel, ale já neměla sílu ho táhnout.

„Tati! Strýčku!" ječela jsem z plných plic. Konečně se vynořili zpoza rohu. Ihned ode mě Paula přebrali, nic nehleděli na nákazu. Nejstarší syn. Jeho musí zachránit.
***
„Bude v pořádku?" zaslechla jsem matčin hlas z vedlejší místnosti. Neodvažovala jsem se jít za nimi. Nechtěla jsem vědět to, co už jsem stejně tušila, ale zároveň jsem se nedokázala přinutit jít pryč.

„Myslím, že ne," pronesl otec přesně to, čeho jsme se tak bály. „Bez léku nemá naději. A napadá mě jen jedna možnost, jak sehnat peníze." Na chvíli se jejich hlasy ztišily. Nejspíš věděli, že je poslouchám a tato část nebyl určena mým uším.

Po tvářích mi tekly slzy. Nenápadně jsem je setřela palcem, jako by šlo o něco zakázaného. Měly čirou barvu. Bezmyšlenkovitě jsem si vložila palec do úst. Štiplavě slaná chuť, přesně taková má být. Proč jen Paul nemohl plakat stejně, jako já?

„Jsi si jistý?" Rozhovor vedle se opět zvedl na sledovatelnou hlasitost. Opovědí bylo nejspíš jen přikývnutí, nebo byla odpověď opět tak potichu, že se k mým uším opět nedonesla.

„Astrid? Pojď sem!"

Vrznutí dveří mě vytrhlo z dávných časů. Dovnitř strčila hlavu drobná služtička, tak kolem čtrnácti. „Jéje. Já myslela, že tady ještě nikdo neuklízel. Pardon!" Až po jejím kvapném odchodu jsem si uvědomila, že jsme se stále obě vznášely deset čísel nad podlahou. Naštěstí naše volné sukně tento fakt celkem slušně skryly a dívenka si nás nijak zevrubně neprohlížela.

Rychle jsem nás spustila na zem přesně v okamžik, kdy hodiny na věži začaly odbíjet osmou.

Latie sebou trhla. „Sakra. Už jsem měla být u krále!" A já u Ruby. Zkušenými pohyby jsem jí urovnala vlasy, než na nich sám od sebe přistál čepec. „Hodně štěstí."

„Díky," špitla. Polil jí ruměnec, když si vzpomněla na naši nedávnou hádku. Bylo to dnes, včera, nebo před deseti lety? Už si opravdu nevzpomínám. Připadá mi to tak dávno, ještě před tímhle vším. Tak vzdálené, tak nepodstatné. Chce se odsud dostat a pokud je ochotná se kvůli tomu zaprodat, budu jí to přát.

Když za ní zapadly dveře, pomalu a v klidu jsem napočítala do deseti. Pak jsem se rozběhla k Ruby. Latie věřím jako nikomu jinému, svým způsobem jsem možná dokonce ráda, že už o mém tajemství ví. Ale o Ruby jí neřeknu. Není to můj osud, který bych tím svěřila do jejích rukou.