Robin Book One Beginning

5. "Výhra"

*Robin*

Ráno mě probudil příšerný zvuk.

,,Jarvisi vypni ten kravál!!" zařvala jsem do prázdného pokoje.

,,Nevypnu dokud nevstaneš Grentová," pronesl.......tohle není Jarvis. Někdo tu je a kouká se jak spím. Nějakej úchyl, takže buď Tony nebo Clint. Nedivila bych se kdyby to byl jeden z těch marodů. Otočila jsem se směrem pan vetřelec a pomalu otevírala oči. Nebyl to ani jeden z mou hlavou určený úchylný pozorovatel. Byl to někdo koho bych nečekala, ale pak jsem si uvědomila, že bych ho po včerejším zjištění, že s ním mám trénink čekat měla. 

Steve. Takže se jde běhat. Kolik vlastně je? Protože ještě není venku světlo. To chce abych běžela k východu slunce? I když nemusel by to být špatný pohled. Chrčivý zvuk budíku mi už, ale drásal uši.

,,Jo jo, už jsem vzhůru jen vypni ten otravný budík," no díky bohu, ještě chvíli a asi by mi praskla hlava a hádám, že by nebyl úplně rád, kdyby na něj vyprskl můj mozek o velikosti vajíčka.

,,Za 5 minut v obyváku. Ať máš něco pořádného na běhání," řekl ještě a odešel.

,,Jistě kapitáne," zařvala jsem na zavřené dveře. Očividně mě neslyšel. Vstala jsem tedy z postele a šla se převléct do nějakého sportovnějšího oblečení.

Doufám, že to kapitánovi bude stačit. Vlasy jsem sepla do vysokého culíku a nanesla na obličej jemný make-up a řasenku. Ještě jsem se podívala na svůj vzhled v zrcadle a vyrazila do obyváku. Tam už nedočkavě podupával nožkou pan bručoun.

,,Můžem?"

,,No když ses uráčila přijít, tak ano," to bude teda den, ale možná se to tímhle zlepší. Zalezli jsme do výtahu a sjeli do přízemí. Vyšla jsem před Tower a čekala jaký rozkaz mi dá bručoun tentokrát.

,,Poběžíme do Central Parku a tam si uděláme pár koleček. Snaž se semnou udržet krok," viděla jsem správně úsměv?

,,To bych měla spíš já říct tobě, staříku," ušklíbla jsem se na něj. Odpověděl mi kamenným výrazem, ale v jeho očích jsem zahlédla pobavení. Nečekaně vyběhl z místa a já se po svém chvilkovém zmatení k němu přidala. Běhá rychle to ano, ale i tak jsem ho dohnala a držela si tempo. Musím si přeci nechat nějakou tu energii do parku. 

Jak ten park asi tak vypadá? Pohybují se tam volně nějaká zvířata? Nebo je tam závodní okruh? Tak se na něj těším. Nikdy jsem v žádném parku nebyla. Je to tak vzrušující. Kolem nás se začali objevovat stromy,  v dálce jsem zahlédla odlesk vody. Voda! To bych si mohla zkusit i schopnosti, pokusného králíka tu přeci jen mám.

Doběhli jsme tedy na začátek parku. To je tak krásný, ještě v záři svítajícího slunce. Všude stromy, ptáci se pomalu probouzí a zpívají. Ty jsem taky dlouho neslyšela. A ta voda. Prostě krása. Otáčela jsem se kolem dokola a kochala se. Pak jsem se podívala na Steva. Vypadal ustaraně. Nebyl náhodou ještě před během pan bručoun.

,,Co je?" zeptala jsem se ho, když už jsme se na sebe dívali dobrých pár vteřin.

,,Nic jen," odmlčel se, vypadal nervózně, ,,ty jsi nikdy nebyla v parku?"

,,Ty jsi to poznal?" zvedla jsem obočí. Toho by si všiml i slepej, ale tak konverzace není špatný nápad.

,,No když se tu kolem furt rozhlížíš a vypadáš u toho jako by jsi zahlédla ducha. Tak se to přehlédnout nedá," zasmál se. Páni. Má tak pěkný smích. Hej soustřeď se Robin. Okřikla jsem se.

,,No naposledy jsem byla v přírodě, když jsem měla zabít jednu rodinku na farmě," sklopila jsem zrak styděla jsem se za to co mě Hydra donutila udělat.