Hogwarts Princess

Remus Lupin ✓

,,Konečně." Vydechl po úmorných hodinách trestu Theo a vyčerpaně se svalil do křesla.

,,Aspoň víš, že se příště nemáš nechat chytit." Vytkla mu Cynthie a posadila se do křesla naproti něj.

,,Víš, že to jinak nešlo. Nebylo by to ono." Zachechtal se Johnny, který se jako jediný ze skupiny vyhnul trestu, a to jen kvůli své rychlosti.

,,Tak nebylo?! Hodil jsi to na nás." Vyštěkla po něm Bellatrix, jež to spolu s Rodolphusem schytala nevinně. Zdánlivě si brali jako ponaučení už nikdy se neplést s Johnnym Averym a Terrencem Mulciberem na školních chodbách.

,,Nehodil, jen jste šli tak nějak špatně okolo." Pokrčil rameny Johnny a tak tak se vyhl létající knize poslané od Bellatrix. Ještě vteřinu a měl by pěknou bouli na čele.

,,Bell," snažil se ji uklidnit Rodolphus a přes rameno ji objal. Pokoušel se ji udržet na místě, nechtěl zkoušet štěstí a riskovat další trest. ,,Ty už radši mlč." Obrátil svou pozornost k Averymu mladšímu, jenž si nad jeho slovy pouze odfrkl a naštvaně odpochodoval do svého pokoje.

,,Loučím se. Dobrou." S evidentním falešným úsměvem jim u vchodu do chlapeckých ložnic zamával Terrence, jehož výraz vyloudil Cynthii lehký úsměv na tváři.

,,Stavím se do knihovny, jsem domluvená s Madam Pinceovou ohledně jedné knihy." Spustila ze svých úst bělovlasá dívka a do své ruky uchopila popruh školní tašky.

,,Pohlídám ti ji," nabídl se ihned Theodore a podíval se Cynthii do očí. ,,Budu tady, až se vrátíš." Přislíbil a usmál se na ni, zatímco jeho ruka byla dost blízko té její a svírala kus tašky.

,,Budu tady, až se vrátíš." Zaimitoval pisklavým hlasem Lucius, za což schytal od těch dvou vražedný pohled a pěstí do ramena od Rodolphuse.

Cynthia se sehla a z boční strany vytáhla svou hůlku a malou, těžko postřehnutelnou krabičku. Vyšla ze společenské místnosti Zmijozelu a její cesta směřovala do již zmíněné knihovny.

Bylo otevřeno.

Jistě, ještě jí zbývalo dvacet minut do večerky.

Zamířila ke svému oblíbenému místu, o kterém věděla, že je vždy prázdné, jenže se pletla. V půli uličky se proto zarazila a zírala před sebe.

Student byl k ní otočen zády, ale jeho karamelové hnědé vlasy se daly poznat všude. A i kdyby si Cynthia nebyla jistá, jakmile natáhl svou ruku, na které se zaleskly jizvy, věděla, o koho jde.

Chvíli na něj civěla jako na ducha a přemítala, jak se dostal na její oblíbené místo. Mohla uvažovat, ale lepší by byla samotná odpověď od něj. Provedla krok vpřed.

Tiše sykla a málem si vrazila pohlavek. Vzpomněla si totiž na něco, co jí zabraňovalo se s ním bavit. S čím nemohla bojovat, musela se stranit ostatních jeho povahy.

Byla Zmijozelka.

Přátelila se s dětmi, jejichž rodiče se živili, bavili mučením druhých. S dětmi, jejichž rodiče byli Smrtijedi.

Couvla, což jak později zjistila, nebyl moc dobrý nápad. Ale bylo pozdě.

Narazila na vozík, na němž byly uloženy knihy potřebné k zařazení do svých sekcí. Vozík se i s ní převrhl a pár knih jí popadalo na hlavu.

Neušlo mu to. Nebelvírský student se na ni obrátil a přispěchal na pomoc. Nebylo školním drbem jeho gentlemanství, ať už se jednalo o kohokoliv.

,,To zvládnu." Ujistila ho, když odmítla jeho ruku. Cítila se... Ani nevěděla, co cítila, ale hluboko v srdci se jí její chování příčilo.

,,Nevěděl jsem, že tu někdo bude tak pozdě večer." Pronesl do ticha a usmál se.

,,Nápodobně." Odvětila, ale svůj kamenný výraz nezměnila. ,,Půjdu." Doufala v brzký odchod a ze země zvedla náhodnou knížku, která jí jako první padla do ruky. V druhé ruce pocítila onu krabičku, proto pevněji sevřela prsty, až se zdálo, že si zlomí hůlku.

,,Jak myslíš." Pokrčil rameny, načež se vracel zpět ke své předešlé činnosti.

Cynthia se chvíli na jeho záda mračila, poté se na podpatku otočila a při odchodu z knihovny nahlásila svou knihu Madam Pinceové.

Jistě by se mohla toulat chodbami Bradavic s vědomím, že by ji nechytili, jenomže se musela vrátit, už kvůli Theodorovi, který čekal na její příchod, aby mohl ulehnout ke spánku.

No, neměla pravdu.

Přišla do místnosti a jako první jí pohled spadl na jejího přítele, jenž si spokojeně pochrupkával v tichu, které čas od času narušilo praskání ohně.

Usmála se a vydala se směrem k němu. Už zdálky si všimla úsměvu na jeho tváři, asi se mu zdálo něco hezkého. Ale až zblízka si všimla občasných gest, které probíhaly ve formě mračení se.

Když usedla na zem před ním, pohladila ho po tváři a ani se jí nechtělo jej budit. Byl roztomilý, a o to horší by bylo, kdyby ho tu takhle někdo našel, zvlášť Smrtijed.

,,Theo." Zašeptala, jako kdyby se bála, že je někdo poblíž a jemně ho pleskla po tváři.

Žádný efekt.

,,Theo." Pověděla naléhavěji a pohla mu s jeho rukou. Pak ještě jednou, tvrději.

Něco poté zamumlala, vstala a hůlku vzala do ruky. Na mladého Notta najednou vystříkl proud vody. Sedačka byla pod ním následně čistá, ale on ne.

,,Cyn." Zaúpěl, přestože zcela neotevřel oči a promnul si kořen nosu. Takhle to být nemělo. Měla ho políbit.

,,Ty jsi nespal." Zkonstatovala Cynthia a osušila i jeho oblečení.

,,Ovšemže ne." Již teď s otevřenými očima se k ní přiblížil a na rty jí vtiskl jeden polibek, který ráda opětovala.

Po uvědomění mu však vrazila pohlavek tak silný, až jí červenala ruka a Theodore si musel třít poškozené místo.

,,Cyn." Promluvil na ni omluvným tónem. ,,Omlouvám se."

,,Příště mě upozorni, že nespíš." Vyhubovala mu, nad čímž se pousmál.

,,Tak zítra, ty moje zlato." Do otevřené dlaně jí položil popruh její tašky a užil si už druhý nikým nespatřený polibek dnešního dne.

,,Tedy zítra." Široce se na něj usmála a pevněji stiskla popruh své tašky, načež vyběhla schody do svého pokoje.

Cestou jí na tváři zářil nefalšovaný úsměv. Byla ráda, že to respektoval. Byla ráda, že o tom nikdo neví.