Criminal Parents /DOKONČENO/

Kapitola dvacet čtyři

Louis

"Mě se ta ženská nelíbí", přerušil jsem ticho mezi mnou a Harrym. Harry zdvihl hlavu od svého plyšového medvídka a pak pokrčil rameny.

"Mě taky ne, ale co můžeš dělat, Lou", řekl.

"Ne, fakt se mi nelíbí. Na špatný lidi mám čich a já ti říkám, že má něco za lubem", řekl jsem a zvedl se z mého dětského křesla.

"Nebuď blázen, Loui. Je to jen stará babička", řekl mi Harry a pak se věnoval svému medvědovi. Musel jsem se zamračit.

"Opovrhuješ mým názorem a mým podezření?", přistoupil jsem k němu a on se na mě podíval. Pak pokroutil hlavou.

"N-Ne"

"Tak proč meleš tyhle hovna?", zavrčel jsem na něj, svírajíc své pěsti.

"Přestaň, Loui. Děsíš mě", fňukl Harry a o kousíček se odšoupl. Dál ode mě.

"Potřebuješ důkaz?", zeptal jsem se ho. On jenom koukal a nevydal ze sebe ani hlásku.

"Tak pojď", hbitě jsem ho uchopil za zápěstí a stáhl ho z postele.

"Kam mě to táhneš?", zeptal se mě Harry. Trochu se mi vzepřel, ale já stiskl pevněji jeho ruku, odpovídajíc mu.

"Dokážu ti, že ta ženská není v pohodě", odpověděl jsem mu. Pomalu jsme sešli schody.

"Hlavně potichu", šeptnul jsem a ohlédl se na něj. On rychle pokývl. Sešli jsme poslední schod a ihned zaběhli tiše za roh. Nakoukli jsme do další místnosti, kde byla ta babka. Telefonovala. Ale nevideli jsme ji do obličeje, stála k nám zády.

"Hmm... Ovšem... Já vím, co je můj úkol, nejsem blbá... Prosimtě, to zvládnu... Jak těžké to muže být udržet ty haranty v klidu?... Nemusíš se bát... Postarám se, aby mlčeli...", říkala do telefonu a pak se otočila našim směrem. V druhé ruce držela nůž. Zděsil jsem se a podíval se na Harryho, který se začal třást.

"O-ona n-nás ch-chce z-z-zabit?", zakoktal vystrašeně Harry.

"Říkal jsem, že není dobrá. Musíme něco udělat?!", řekl jsem a pak se podíval zpět na ni.

"Jenže co...", špitnul jsem a pak se zamyslel. Přemýšlej, Louisi. Co by udělali ve filmech? Co by udělal... třeba Bart Simpson. To je pěknej rožťák...

"Mám to!", řekl jsem a chytl Harryho za ruku. Rychle jsem se s nim rozeběhl do schodů. Utíkali jsme oba dva jako o závod, dokud jsme se neschovali v našem pokoji, který jsem zamkl.

"Přišel jsem na to", přistoupil jsem k Harrymu.

"Na co?"

"Uděláme past!", odpověděl jsem mu.

"Past? Louisi... to nezvládneme", pokroutil Harry beznadějně hlavou.

"Ale zvládneme. Jen to musím pořádně promyslet", řekl jsem a pak začal přemýšlet. V tom mě to popadlo...

xxx

Harry

"Tohle není dobrý nápad", řekl jsem, když jsem stál na chodbě.

"Věř mi. Vyjde to", řekl Louis a přistoupil ke mě. Na hlavě měl helmu a v rukou svíral baseboalku.

"Proč ty máš ochranu a já ne?", zeptal jsem se ho zaraženě. To je nefér?!

"Protože já budu útočit", odpověděl mi.

"Ale co když ona zaútočí na mě? Co potom?", zeptal jsem se.

"No... budeš se bránit", řekl a pokrčil rameny.

"Ale čím?!", vyjekl jsem a rozhodil rukama. Louis se ale podíval na svoje zápěstí a řekl.

"Není čas! Mise musí začít!", řekl a zaběhl za roh.

"Vždyť nemáš ani žádné hodinky!", zakňoural jsem a zadupal do země. Nikdy mě neposlouchá?!

"Dělej", vykoukl z poza rohu a já sevřel pěsti. Zavřel jsem oči a nabral vzduch. Tak jo. To zvládneš.

"Paní Smithová?! Potřebuji pomoc!", zakřičel jsem. Nebudu lhát. Pohlcovali mě pocity úzkosti a strachu. Najednou slyším kroky. Mé srdíčko začíná bít rychleji než by mělo a v mé cestě se jeví ta stará ježibaba.

"Co chceš?", zavrcela na mě. Já začal natahovat. Co když nás opravdu chce zabit? Rozbrečel jsem se a padl na kolena.

"Prosím! Nezabíjejte nás! Udělám cokoliv! Vyperu vám oblečení, vyčistím boty, jen nám neubližujte?!", škemral jsem a ona na mě šokovaně hleděla.

"Cože?", vyšlo z jejích úst, ale rázem padla na zem do bezvědomí. Za ní stal Louis s baseboalkou.

"Nebul a pomoz mi s ní", řekl a odložil baseboalku. Přešli jsme k ní a já si setřel slzy.

"Kam ji dáme, Loui?"

"Mám pro ni perfektní místo"

Další kapitolka je tu😁

Doufám, že jste všichni v pořádku a že přežíváme🙏