Criminal Parents /DOKONČENO/

Kapitola třicet šest

Liam

Ležel jsem v posteli a nemohl zamhouřit své oči. Můj smysl mi říkal, že je něco špatně. Že není vše, jak má být. Podíval jsem se na hodiny, na mém nočním stolku, které ukazovali přesný čas 3:00. Ulehl jsem hlavou zpět na polštář a chtěl vypnout mozek a na chvíli vypustit ty myšlenky z hlavy, jenže jsem nemohl. Prostě vím, že je něco špatně!

Sral jsem na to a zvedl se z postele. Vzal jsem si do rukou mobil a vyhledal kontakt na osobu, která mě nikdy nenechala ve štychu. Vytočil jsem ji a čekal. Dokud to konečně nevzala.

"Pane Payne?"

"Ahoj Gabriel"

"Nerušim?"

"Jsou tři ráno!"

"Já vím. Asi jsem tě probudil co?"

"Ano, probudil. C-co... co potřebujete?"

"Asi byste nemohla přijet pohlidat kluky, že ne?"

"Teď?"

"No". Slyšel jsem povzdech.

"Já vím, že je to šílený-"

"Ne, já tam přijedu..."

"Opravdu?"

"Jo"

"Tak děkuji moc"

"Budu tam za pár minut"

"Ovšem, tak zatím"

"Nashle". Ukončila hovor a já si oddychl. Tak dobrý, a teď se ještě oblect a připravit...

xxx

"Ty jsi normálně jako anděl!", řekl jsem, když jsem otevřel Gabriele dveře. Ona se na mě podívala a já viděl ty kruhy pod očima. V podpáždí si přidržovala polštář a vlasy měla rozcuchané na všechny světové strany.

"Senza", zívla a pak vesla dovnitř. Zkopla ze sebe boty a pak přešla do obýváku, padající na gauč.

"Zvládneš to?", zeptal jsem se ji a ona se zavřenýma očima zvedla palec nahoru.

"Mám to pod kontrolou, mami...", zvolala, ale pak upadla do hlubokého spanku. Musel jsem se zasmát. Ale nedivim se. Taky bych sebou švihl o gauč. Ale nemohu. Svědomí mi nedá pokoj. Vyšel jsem ven a nasedl do auta. Připoutal jsem se a vyrazil k bance. Cestou jsem mohl přemýšlet. Lhal mi Niall? Nemohl jet do banky, že jo?! Nebo mohl? V mé hlavě bylo tak nasráno, že to nebylo možné! Kurva! A já ho pustil! Zahlcovali mě výčitky.

Dorazil jsem před banku a rozhodil rukama. Na parkovišti ani jedno auto. No ty vole?! Takže lhal. Vydechl jsem a prohrabl si vlasy. A co teď? Najednou mě to napadlo. Vytáhl jsem mobil a najel na GPS. Mám Niallův mobil napíchlej na ten svůj. Jo, já vím. Nedavam mu svůj prostor. Ale teď jsem rad, že jsem mu to píchl k tomu svému. Jelikož bych byl nahranej. Vystupovalo mi to Niallovu polohu a zadalo mi to jak trasu, tak i cíl. Nadechl jsem se a následoval pojmy navigace...

Niall

Byl už jsem strašně unavený. Provazy mě neustále řezali do mé kůže. Krev na řezné ráně, na mé tváři, už zaschla a zbytek slz už taky. Už jsem ani neměl energii se vzpírat. Nebo cokoliv jiného. Už jsem se tomu odevzdal...

Liam

Dorazil jsem před nějaký bunkr a byl zaražen. Co by Niall pohledával tu? Co? Vystoupil jsem z auta a zabouchl za sebou dveře. Zamkl jsem auto a nabil si pistol. Můj instinkt mi říká, že ji budu ještě potřebovat. Rozešel jsem se k bunkru a pokusil se otevřít dveře. Pro mé štěstí, odemklé byli. Pronikl jsem dovnitř a zrak mi padl na dlouhé dřevěné staré schody. Vytáhl jsem mobil a posvítil si na cestu. Poté jsem se pomalým způsobem rozešel dolů po schodech. Nechápu, co Niall dělá tady. Nebo jeho mobil. Nebo... já už nevim. Tohle místo mi nahánělo hrůzu.

Když jsem sešel poslední schod, zrak mi padl na troje dveře. Po stranách a veprostřed, přímo naproti mě. Pomalým krokem jsem se přemístil ke dveřím naproti mě. Chytl jsem za kliku a otevřel je. Tmavá místnost. Nikde nic. Vkročil jsem do ni a nasvítil si do ní. V tom jsem se zadrhl....

"NiNi". Přeběhl jsem k židli, ke které byl přivázán a postavil se za jeho záda. Stáhl jsem mu z úst šátek a začal ho rozvazovat. On se zatím probral.

"Shawne, co to-", chtěla začít mluvit, ale já mu zakryl ústa a zaklonil hlavu. On se zarazil, když viděl mě.

"Pššš, broučku. Už jsem tu", špitnul jsem a dlaň z jeho úst odebral.

"Li...", zašeptal a jeho rty se rozcukali. Na nic jsem nečekal a jeho rty políbil.

"Dostanu tě odsud", řekl jsem tiše a ještě jednou ho libnul, pak jsem se začal soustředit na provazy na jeho rukou. Do chvilky se mi podařilo je rozmotat. Pak i s jeho pomocí jsme rozvázali jeho nohy. On se postavil a pevně mě obejmul.

"Co ti to provedl?"

"Musíme odsud pryč, Li"

"Kdo ti to udělal?"

"Shawn"

"Mendes? Pritel Gabriel?"

"Ano. Ale teď pojďme pryč, prosím"

"Neboj lasko. Jdeme". Chytl jsem ho za ruku a společně jsme se rozeběhli ven. Začali jsme vybíhat schody, ale v tom slyšíme křik.

"Koukejte se vrátit?!". Najednou se ozvali i vystřeli.

"Rychle Ni?!", pobidl jsem ho a dostali jsme se z bunkru. Zalezli jsme do auta a já začal startovat auto.

"Pohni Li?!", vyjekl ve strachu Niall, když zahlédl, jak Shawn vybíhá z bunkru. Šlápl jsem na pedál a ihned se s autem rozjel odtamtud. On po vozidle se pokusil ještě vystřelit, ale naštěstí, jsme vyvázli. Unikli jsme...

Další kapitolka, tentokrat trochu delší a opět napínavější, tak doufám, že se vám libila☺️