Criminal Parents /DOKONČENO/

Kapitola třicet pět

Ze spánku, nebo z bezvědomí, mě vytrhla neskutečná bolest hlavy. Zamrmlal jsem a pootevřel oči. Zrak mi padl na má stehna, ale víc jsem neviděl. Byla tma. Zdvihl jsem hlavu a pokusil se zvednout, ale drželi mě provazy, které jsem měl jak na nohou, tak na rukou. Můj dech se zrychlil a já sebou začal mlít. Kruci!

"Tohle ti nepomůže, Horane", ozval se z poza mých zad a já se ohlédl, jak nejvíce jsem mohl. Stál tam nějaký stín. Přestal jsem sebou házet a soustředil jsem svůj pohled jen na tu osobu.

"Ach, Nialle. Mohl jsi v klidu nechat vše, co bylo, a mohl sis žít normální život, ale... přemohla tě ta blbá láska", přiblížil se daný muž a rozsvítil si žárovku, která se nade mnou kynklala ze strany na stranu. Zarazil jsem se, když jsem spatřil jeho tvář.

"Shawne?", zamumlal jsem přes šátek v mých ustech. Na jeho tváři se vyrašil ten šibalský úsměv.

"Ano", odpověděl a z úst mi vytáhl šátek. Já se z hluboka nadechl, mezitím co on se přemístil přede mě.

"Já to nechápu... ty jsi kriminálník?", zeptal jsem se ho.

"Spoustu věcí o mě nevíš", řekl a uchechtl se.

"Vůbec mi to nezapadá", pokroutil jsem hlavou. On se opřel o mé rameno a pak uchopil mou tvář mezi své prsty.

"Co ti nezapadá? Co tvuj titerný mozeček nepobírá? Že tě právě někdo dostal?", ptal se a já zrychleně dýchal.

"Co, Horane?!", najednou zařval a vrazil mi pěstí. Já sklonil zrak a vydechl. Auu...

"Ví o tom Gabriela?", zeptal jsem se. On se usmál a vytáhl nůž, kterým mi pozvedl zrak.

"Neví. A vědět o tom ani nemusí. Ona v ohrožení není", řekl a já jeho slovům nevěřil.

"Nevěřím ti ani ten nos, co máš mezi očima", zavrčel jsem a on mě vztekem sekl po tváři. Já vykřikl a sevřel pěsti. Automaticky se mi v očích nahromadili slzy.

"Myslím, že nejsi moc v pozici na to, aby sis otevíral hubu, Horane", řekl mi a já si skousnul spodní ret.

"To já tu teď velím, je ti to jasné?", řekl Shawn, ale já neodpovídal.

"Je ti to jasné?!", zakřičel.

"Běž k čertu?!", zařval jsem po něm, ale on mě kolenem nakopl do břicha. Židle se se mnou převážila a spadla na zem. Uhodil jsem se do ramene. Zavřel jsem oči a nechal slzy klouzat po mých tvářích.

"Co kňouráš, Horane?", zeptal se a zatahal mě za vlasy.

"Proč to děláš? Řekni mi proč?", ptal jsem se a do toho jsem vzlykal.

"Brzy se to dozvíš", řekl mi a já se na něj podíval.

"Ale prozatím zůstaneš tu", řekl a židli postavil zpátky na nožičky.

"A jestli budeš něco zkoušet, tak si mě nepřej...", řekl mi a já se zakoukal do blba. Mlčel jsem.

"Odpověz?!", zařval po mě. Ale já neřekl ani slovo.

"Fajn, když chceš držet hubu, tak si ji drž", řekl a narval mi šátek zpět do úst. Poté si zasunul nůž do kapsy a opustil místnosti. Nezapomněl zamknout. Liame... Pomoz mi...

Další kapitolka je tu, po víkendu💪🏻