Milionová vzpomínka

Plesový výbor

Moje cesta do školy byla stejná jako každý den. Půlhodiny sedím v autobuse, poslouchám písničky. Jdu z nádraží ke škole, poslouchám písničky. Vlastně devadesát procent svého života poslouchám písničky. Těch zbylých deset  trávím ve škole, s rodinou, papáním a spánkem. Moje máma mi několikrát říkala, že by to mělo bejt naopak. A pak něco říkala o tom, že brzo ohluchnu. Jakože, moc jsem ji neposlouchala, protože Nik Tendo zrovna vydal novou písničku a já ji prostě potřebovala slyšet. 

"To je dost, že si tu. Dneska se volí členové do Plesového výboru" říká mi Marťa, moje nejlepší kamarádka. 

"Ujel mi první autobus, musela jsem až druhým. Plesový výbor? Vždyť jsme  v polovině prváku a maturiťák máme příští rok" namítnu zmateně. Ona nade mnou zavrtí hlavou, ale já to opravdu nechápu. 

"Je s tím dost práce a učitelka říkala, že lepší bude, když to budeme řešit už teď" vysvětluje mi, když jdeme po schodech ke svým skříňkám. Ona si svou hned odemkne ale já chvíli hledám klíče ve své bundě. Nakonec je najdu až v zadní kapse svých kalhot. 

"No já jsme hlavně zvědavá, co bude za téma. Upřímně se mi letošní 'Zpátky do minulosti' moc nelíbí" beru si učebnici češtiny, sešit a už přezutá zase zamykám skříňku. 

"Ahoj holky" ozývá se od schodů a já se otáčím za hlasem. Okolo mě projde Kája s Míšou a Denčou.

"Ahoj" usmívám se na ně. Jsme ráda, že je po víkendu vidím. Celkově mám naši třídu ráda, možná je to tím, že je nás tam sotva patnáct a my se dokážeme bavit všichni se všema. S Marťou si sedáme do naši poslední lavice, já si vytáhnu snídani a dám se do jezení. Za nedlouho si k nám přisednou i holky a my se dáváme do řeči, než přijde zbytek třídy. 

"Co jste dělaly o víkendu?" ptá se Kája. 

"Já byla u Kubu. Už mi to doma pěkně leze na nervy" protočí očima blondýnka vedle mě a já se zasměju.  Denča s Míšou se přiznají, že byli v pátek v Moravě a zbytek víkendu spali a já najednou nevím, co říct. Kluka totiž nemám a v klubech mě to nebaví. Ne, že bych nepila a ráda se nebavila, to vůbec. Jen moc nemusím velkou společnost lidí. 

"No kluci z Milionu měli v pátek živý vysílání a tak jsem byla tam. V sobotu jsem jela k sestře na grilovačku a  neděli jsem prospala" pokrčím rameny. Můj život není vůbec zajímavej. Spíš nudnej, totálně nudnej. Ale mám ho ráda. 

"Furt jsi platonicky zamilovaná do toho jednoho?" ušklíbne se Míša a já zavrtím hlavou. 

"To, že obdivuju jeho hudbu a líbí se mi, ještě neznamená, že jsem do něj zamilovaná" bráním se, ač má moje kamarádka částečnou pravdu. Marťa chce ještě něco namítnout, ale do třídy vejde třídní učitelka a holky se přesunou do svých lavic. Všichni se poslušně postavíme, ač se to po nás už nežádá. Celkově to na nástavbě chodí jinak, než ve studijních třídách na naší malé škole. 

"Ráda vás vidím v tak hojném počtu třído" usmívá se na nás malá hubená učitelka mezitím, co zapisuje do třídní knihy. 

"To bychom měli oslavit" řekne Honza přede mnou. Já se uculím při vzpomínce na naši poslední třídní oslavu. Učitelka zavře knihu, odsune se od stolu a zářivě se na nás usměje. 

"Dneska to bude takové volnější, zvolíme si plesový výbor a probereme průběh tohoto měsíce" založí si ruce na nohy. Marťa si něco začne štěbetat s Jančou, která sedí vedle ní ob uličku a já se otočím na velkého Lukáše, který sedí zase vedle mě. Je to divný, chodili jsme spolu na učňáku rok a několik měsíců, a stejně máme takový vztah. Jeho holky to nechápou a věčně na mě žárlí ale ony nechtěj pochopit, že jsme kamarádi. 

"Koho napíšeš?" ptá se mě, když dostaneme lístečky. já pokrčím rameny a rozhlédnu se. 

"Tak Lucku asi ne, když je ve školní radě tak jak tak" řeknu. On přikývne, pak se usměje a skloní pohled k papírku. Já chvíli přemýšlím a nakonec napíšu tři jména. Papírek složím a jdu do dát do kšiltovky, kterou drží Honza. Když tam jsou všechny, Lucka začne losovat a malej Lukáš napíše první tři jména, z čehož jedno je moje. Ve finále mám tři body a ve výboru je Jana, Kája a Marťa. Jsem ráda, že tam je moje nejlepší kamarádka protože ji tyhle věci jdou.

Po poslední hodině matiky, kdy nám Pazdera (učitel) vysvětloval Ex cosi rovnice, konečně se zvoněním spěchám ke skříňce, kam si hodím věci a přezuju se do svých tenisek. 

"Jdem?" ptám se Marti, která ještě něco hledá. Narovná se, s rukou drží sešit účetnictví a já protočím očima. Nechápu, proč si to jednoduše nenechá ve skříňce, na jsou určený ne? 

"Pojď už, ujede nám autobus" naléhám na ní, máme necelých patnáct minut se dostat přes celé náměstí až na zastávku, odkud nám to jezdí. Ona přikývne a jde ke mě. Po cestě na zastávku řešíme její sestru, která mě nenávidí protože jsem kdysi chodila s klukem, do kterýho byla zamilovaná až po uši. Ale já přece nemůžu za to, že řekla, že jsou jenom kamarádi, a že k němu nic necítí. Po půl roce jsme se rozešli, protože to byl arogantní blbeček. A už je to rok, co spolu nejsme a ona mě stejně furt nesnáší.