Přisáhám Bohu, že jestli toho Karlo nenechá, jednu mu vrazím do nosu a vyhodím ho z balkonu dolů. Po tom, co jsme dodělali večeři, pro bezpečí všech bez Nika, do mě už tři hodiny hučí. Tři hodiny mi hučí do hlavy, že se mám vykašlat na školu a začít zpívat. A to protože mě slyšel broukat si, když jsem vytahovala oblečení ze sušičky. Teď sedím na sedačce s košem prádla a skládám ho.
"Ja nechápem, prečo sa nevenuješ hudbe. Si úžasná" říká mi už po několikáté. Jsem tu jen s ním a s Konví, protože zbytek šel nakoupit.
"Baví mě zpívat. Jenže já nechci zpívat nic svýho jakoby." snažím se mu vysvětlit. "Nejdou mi skládat texty tak, aby se to dalo poslouchat" dodám s úsměvem.
"Pomôžem ti" přisedá si ke mě Konev a já se usměju. Přece jenom moc nevím, čí co je. Nakonec to dopadá tak, že já skládám, on rovná hromádky a společně to roznášíme do pokojů. A co dělal Karlo? Míchal nějaký drink do kýblu. Doslova. Před hodinou přišel s novým kýblem a všechny upozornil, že z tohohle dneska bude pít. Do toho se mu plést já nebudu, ať si pije z čeho chce. Já si z lednice vytáhnu svou vychlazenou vodku a smíchám si ji s pomerančovým džusem.
"Vy pijete jako bez nás?" ptá se ublíženě Jakub, když se všichni najednou objeví v obýváku. Až na Tokyho, ten tu není.
"Áno lebo vám to trvalo" říká Karlo ležící na sedačce se svým kýblem, ze kterého mu vede dlouhé brčko. Je to prase. Jdu pomoct Kokymu s nákupem.
Po dvou hodinách:
Sedím na balkoně, piju svou vodku s džusem a koukám na noční Pardubice. Seděla bych možná ještě déle a přemýšlela ale vibrující v mojí kapse mě vyruší a tak ho vytáhnu.
"Jes?" přijímám hovor od Tokyho.
"Mohla by si dojít do kanceláře?" ptá se.
"Teď? Vždyť jsou dvě ráno" nechápu.
"Jo, teď. Prosím" žadoní. Nenechám se dál přemlouvat, vstanu a jdu dovnitř.
"Tak dobře" řeknu s úsměvem.
"Chceš něco přinést?" zeptám se když procházím okolo kluků do pokoje, abych si oblékla něco hezkýho.
"Přines sebe hm" po téhle větě se přiblble usměju, obleču si červené košilové šaty, které stáhnu černým páskem a na nohy si nazuju černé tenisky.
"Budu u tebe za pět minut" informuju ho a telefon položím. Seberu klíče a spěchám z bytu. Nezdržuju se výtahem, seběhnu schody, div si nerozbiju hubu a rychlým krokem se vydám do kanceláře.
"Tak co jsi potřeboval?" ptám se, když otevírám dveře. On sedí u počítače, pod sebou má štos papíru a drží se za hlavu. Když mě ale uvidí, usměje se, vstane a jde ke mě.
"Chtěl jsem být s tebou aspoň chvíli za den sám a nemít za prdelí ty kretény" položí mi ruce na boky a usměje se. Já mu ruce položím na ramena a uculím se. Chce něco říct, ale já se k němu nakloním, takže mlčí a jen čeká, co udělám dál. Pomalu vydechnu, zavřu oči a políbím ho.Ani nedokážu popsat, jak se cítím, když mě líbá. Cítím se úžasně. V podbříšku nemám motýlky, je tam Godzilla, která zběsile běhá sem a tam. To už tu bylo ne? To je jedno, bude to tu dosť často. Teda pokud mě bude líbat Odtáhne se ode mě, aby jsme se mohli nadechnout.
"Chyběla si mi" šeptá mi, hladí mě po tváři a usmívá se. A já se usmívám na něj.
"I ty mě" prohrábnu u vlasy. Tentokrát je to on, kdo spojí naše rty. Začne mě něžně drcat dozadu, já začnu couvat a když narázím do hrany jeho pracovního stolu, vysadí mě na něj a vtěsná se mezi moje stehna. Nebráním se tomu, nechám ho, aby mi vyrhul šaty nahoru. Jeho ruce potují po mém těle a já si ho k sobě přitahuju těsněji. Tiše si povzdychnu když mě pohladí přes kalhotky. On se usměje, kalhotky mi sundá a nechá je na podlaze. A pak do mě strčí dva prsty. Já pod návalem rozkoše málem omdlím.
"Ježíši" vzdychnu vyvracejíc hlavu dozadu. Pohybuje prsty přičemž mě silně kouše do krku. "Toky, prosím" dostanu ze sebe těžce.
"Copak babe?" zeptá se tiše.
"Vem si mě prosím" kňučím. On na nic nečeká, volnou rukou si rozepne pásek, stáhne si kalhoty i s boxerkama ke kotníkům a zajede do mě celou svou délkou. Můžu se zbláznit, když ho uslyším slabě vzdychnout. Přitáhnu si ho do polibku. Vzdycháme si navzájem do úst a já ho jemně tahám za vlasy.
Doma:
"Kde jste byli tak dlouho?" ptá se Jakub, když s Tokym ruku v ruce přijdeme do bytu.
"No nějaký faktury" pokrčí rameny, pustí mou ruku a jde se posadit k televizi. Já si vzpomenu, co jsme dělali před ani ne půl hodinou, zrudnu a zamířím do kuchyně za Hasanem a Zootem. Do skleničky si natočím vodu, napiju se a posadím se k nim. Nepamatuji si totiž, kde zůstala moje vodka s džusem.
"Tady si někdo dobře zašukal" říká Zoot, na tváři se mu usadil pobavený škleb. Drcne do Hasana a společně se mi tiše posmívají.
"Cože" nechápu ho. Nemůže to na mě jít takhle vidět.
"Vidělas svůj krk? Vypadáš jakoby tě napadl upír" Hasan zapíná přední kameru na svém telefonu a otáčí ji na mě. Já se zhrozím pro pohledu na svůj zarudlý krk.
"Upír Tokáč" zasměje se Zoot a já si trapně položím hlavu na stůl.
"Ale vypadáš spokojeně" podotkne Hasan. Střelím po něm pohledem.
"Jakej byl" ptá se Zoot.
"Ježíš kluci, nechte mě bejt" řeknu se smíchem, ale stále jsem rudá nejspíš až na zadku.
"My se teda půjdeme zeptat Tokáče" řeknou mi a vstanou. Já se jdu radši osprchovat, abych to nemusela poslouchat.
"Neřeknu vám nic, běžte do prdele" slyším Tokyho a tak se usměju. Jsem ráda, že jim to nechce říct. Přece jenom, je to naše soukromá věc.
Protože já se tě chci dotknout, drahá
Já tě chci také cítit
Chci vidět východ slunce
Na tvých hříších, jen já a ty
Zapal to, jsme na útěku
Milujme se dnes v noci
Naprav to
Zamiluj se
Zkus to
Budu s tebou od soumraku do svítání
Ahoj lásky moje❤️
Jak se máte? Co děláte v tomhle období? Já teda dneska psala celý odpoledne ekonomiku a teď mě šíleně bolí ruka😔
Taky jsem přemýšlela, jestli tento díl zveřejnit, protože přece jenom je trochu sprostý. 🤭 Ale upozornění je napsané, tak je jen na vás, jestli si to přečtete.
Jinak vás docela dost miluju👑 ty vaše komentáře a srdíčka mi dělají neskutečnou radost. ❤️
Vaše Kei❤️
ČTEŠ
Milionová vzpomínka
FanfictionŽila jsem obyčejnej život. Chodila jsem na nástavbový studium, trávila čas se svýma kamarádkáma, bydlela s rodiči, a s bratry v malé vesničce, která měla sotva čtyři sta obyvatel a byla spokojená. Všechno se však změnilo, když mi On odpověděl na mo...
