Milionová vzpomínka

Velký holky nepláčou

Uběhly dva roky od toho všeho. Já se po maturitě přestěhovala ke klukům a splnila sen pracovat se zvířaty. Občas pomáhám i klukům ale většinu času trávím v Pohádkové Zahradě, kde to naprosto miluju.

O víkendu jsem byla u rodičů, teta totiž slavila padesátku. Dneska je pondělí, přesněji dvě odpoledne a já odemykám dveře od bytu.

"Jo jasně, taky mi chybíš. Šíleně se na tebe těším, musíme toho tolik stihnout. Ne neví to, nechci ji zatím zatěžovat. Neboj se, řeknu jí to co nejdřív. Dobře, zatím pa, taky tě mám rád" slyším Toma z obýváku. Dám si dvě a dvě dohromady. Zase za sebou zabouchnu byt a s pláčem seběhnu schody. To nemůže být pravda. Prostě nemůže. Určitě se mi to zdá. Celá rozklepaná vytáčím Zootovo číslo, protože ho mám jako posledního volajícího.

"Ahoj už jsi doma? My jsme ve studiu, za dvě hodiny dojdem asi" říká mi. Jenže mě to teď nezajímá.

"Tomáš někoho má" rozbrečím se nanovo, přičemž se s cestovkou posadím na dřevěnou lavičku.

"Počkej cože?" nechápe, já mu povim všechno, co jsem slyšela.

"Hele víš co zlatíčko, zůstaň tam kde si jo? Posílám pro tebe Kokyho s Konví. Neboj se, určitě se to nějak vysvětlí" uklidňuje mě. Jenže já nemůžu být klidná, zvlášť, když nosím jeho dítě. To jsem se dozvěděla v pátek večer. Ví to jen mamka a Natálka.

"Já to nezvládnu, nemůže nikoho mít. Já jsem těhotná chápeš to" brečím jako smyslu zbavená. Zoot vykřikne hlasité 'Cože' a to už já vidím, jak ke mě míří Koky a Daniel. Když mě vidí, rozběhnou se. Sotva vnímám to, že mi Koky bere telefon a následně i tašku.

"Pomôžem ti" slyším odněkud Daniela a pak jen cítím, jak si mě bere do náručí. Položím si hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Nemůže to být pravda.

"Ukaž, tady si sedni a všechno nám pověz" říká Nik, když mě donesou do studia. A tak jim začnu vyprávět úplně všechno. Včetně toho, že jsem těhotná.

"Já to nezvládnu kluci" rozpláču se na novo.

"Jdu za ním a zjistím co se děje. Při nejhorším z něj vymlátím duši" rozhodně Jakub a společně s Nikem zmizí venku. Já se opřu do sedačky.

"Takže budu strejda" uculí se Zoot, aby odvedl řeč jinam.

"Jo, moje dítě bude mít nejmíň deset strejdů" usměju se, načež si pohladím bříško.

"Jak tu fazolu pojmenuješ" zeptá se Koky s úsměvem.

"To není žádná fazole" podívám se na něj ublíženě. On se zasměje, musí vědět jak se cítím. Mají s Aničkou malou slečnu. A jsou úžasní rodiče.

"Objednáme si nějakou dobrotu" rozhodne Zoot a už někam volá.

"Ahahah nemôžem uveriť, ty budeš mamka" objímá mě Daniel a já se smutně usměju.

"Co když, co když Tomáš opravdu někoho má a to miminko nebude chtít" popotáhnu.

"Tak ho zmlátíme" pokrčí rameny Zoot, který se namáčkne za mnou, aby mě taky obejmul. Nevím, co bych bez nich dělala. Jsou to nejlepší kamarádi, který jsem si kdy mohl přát.

Sedím, spokojeně se cpu ovocným dortíkem a nemyslím na nic. Kluci vedle mě tankujou už několikátý muffinek, přičemž řeší, jestli to bude holčička nebo kluk.

Láska: Musíme si promluvit. Přijdi domů prosím.

Zděsím se. Určitě mi chce dát konec a já skončím sama, dvaceti dvouletá těhotná se zlomeným srdíčkem. Co když si našel nějakou lepší a hezčí. Znovu se histericky rozbrečím.

"Co se děje Ki?" ptá se Zoot. Nic neřeknu, podám mu telefon, aby si zprávu mohl přečíst. Když to udělá, obejme mě a pomůže mi vstát. Já si otřu nos do kapesníku a už sahám po svých věcech, ale Zoot je rychlejší.

"Pojď velký holky přece nepláčou" chytí mě okolo ramen a společně se vyndáme do bytu.

"Cítim se jako bych šla na popravu nebo něco takovýho" zasměju se I když zároveň brečím.

"Mě bylo šíleně divný proč seš najednou tak citlivá a už to konečně vím" řekne mi s úsměvem. Nepřijde mi to moc vtipný, zvlášť když jdeme domu, kde mě čeká on.

"Jsme tady" volá Zoot do bytu. Vyzuju si boty a jdu do obýváku, kde sedí Tom, Nik i Jakub. A tak sebou bouchnu naproti nim s pohledem upřeným na svoje ruce v klíně.

"Takže, my teď půjdeme na balkon kouřit. Vy si promluvte a jestli po ní budeš řvát, vlastnoručně se postarám o to, že už si nezašukáš" varuje ho Nik s úšklebkem. Já si nervózně poposednu.

"Nikoho nemám" řekne mi první věc, kterou nechápu. Vždyť jsem to slyšela.

"Volala mi sestra, která se vrací z Ameriky. Já to chápu lásko, asi bych to udělal taky, kdybych slyšel jak s někým takhle mluvíš. Ale miluju jenom tebe hm a na vždycky budu" přisedne si ke mě a já se znovu rozbrečím. Hormony.

"A tady je ten problém. My jsme totiž dvě" dostanu ze sebe. On se ode mě poplašeně odtáhne.

"Cože?" vykřikne.

"Jsem těhotná" vysvětlím. Tohle není dobré.

"Ne" zavrtí hlavou. Vůbec to není dobré. "Nejseš těhotná" vstane.

"Jsem" zašeptám.

"Jak?" zeptá se. Stojí u linky, zatímco já sedím na sedačce a po tvářích mi tečou slzy.

"Jak co? Chceš vysvětlit jak se dělají děti?" zvednu obočí.

"Ty vole, já vím jak se dělaj děti. Jak můžeš bejt ty těhotná, vždyť jsme si dávali pozor" rozhazuje rukama ale nekřičí.

"Počítala jsem to a vychází to na naše výročí. Všechno přesně budu vědět až od doktora" vysvětlím mu. On sebere mikinu, telefon a klíče. Nechápu, co chce dělat.

"Já, já si to potřebuju nechat projít hlavou" řekne a zmizí z bytu ven. A já se zase rozbrečím.

"Co je? Udělal něco?" ptá se Nik sedající vedle mě.

"Odešel" vzlyknu a stočím se mu do náruče. On mě obejme.

Myslíte, že Tom miminko bude chtít?