Pouští si někdo písničky k textu? 🤔
Kdyby mi někdo dřív řekl, že studio se stane mým útočištěm, vysmála bych se mu a lehla bych si do postele s pytlíkem brambůrků. Byla jsem šíleně líná. Ale teď je to úplně jiný. Jsem tu zavřená už tě doby, co jsem od něj utekla a zkouším, jak daleko dokážu dojít se svým hlasem. Konev mě ráno poprosil o pomoc, což nechápu. Za tu dobu, co tu jsem, jsme si utvořili neskutečný přátelský pouto. Sedím zrovna vedle Deckyho, přičemž mi on vysvětluje, jak udělat dobrý beat. Není to tak, že bych začala dělat do hudby. Jen se snažím nemyslet na to, že budu muset jít do bytu, kde bude on. Není chvíle, kdy bych nelitovala svého zběsilého útěku. Celý den jsme se neviděli, nenapsali si a dokonce ani nezavolali. Myslím, že nám to trošku prospělo k urovnání myšlenek. Mě teda ano. A zjistila jsem, že ho asi vážně miluju a chci s ním být. A doufám, že on to má stejně. Protože mi spravil srdíčko a kdyby ho měl zase zlomit, asi bych to nezvládla.
"Hej vieš, že to jedlo ti môže vychladnúť?" ruší mě Konev. Zmateně se na něj podívám, protože úplně tak nechápu, co mi říká.
"Myslím, že už je nejvyšší čas jít domů" ozve se hlas Deckyho kontrolujícího hodinky. Přikývnu, už je asi vážně čas. Sbalím si svůj box s jídlem, dám si batoh na záda a podívám se po Konvi, který se souká do své červeno černé košile. Nebo je to bunda? Každopádně nechápu, proč si to oblíká. Vždyť je červenec.
"Nepozeraj tak na mňa. Prší" odpoví mi na mou nevyřčenou otázku a já se usměju.
"Okej, to já nevěděla" pokrčím rameny, načež projdu okolo Deckyho ven. Konev měl pravdu, ač je sedm hodin večer, leje jako z konve. Své myšlence se zasměju, čímž si vysloužím nechápavé pohledy mých dvou kamarádů.
Normálně bych seděla vepředu, vedle mého slovenského nejlepšího kamaráda, ale dneska jdu dozadu. Aby mohl Radek vedle něj a řešit ještě poslední detaily ohledně zítřka. Netušila jsem, že je to tolik věcí a stresu, ale i tak jsem toho ráda součástí.
"Kluci já jdu spát, jsem úplně mrtvá" říkám, jakmile vejdeme do bytu a já zkopnu boty u botníku. Jsem šíleně unavená a představa postele je víc, než lákavá.
"My počkáme na kluky, měli by přijet za hodinu" říká mi Radek. S tichým 'dobře' se odeberu do Tokyho pokoje, kde se vysleču. Ve spodním prádle přejdu k jeho skříní, kterou otevřu. Obleču si jednu z jeho krásných mikin, načež sebou plácnu do postele. Zamotám se do peřiny a spokojeně se usměju. Všude cítím jeho nádhernou vůni a já mám tak pocit, že on leží vedle mě.
Tokyho pohled:
Celej den jsem přemýšlel. A došlo mi, že jsem to posral. Nechtěl jsem bejt takovej, bylo toho na mě moc a byl jsem unavenej.
"Nelekni se, máš v posteli návštěvníka" říká mi Radek, když přijedeme domů. Chvíli nechápu, o kom mluví ale pak mi to dojde a já světelnou rychlostí vystřelí do své ložnice. A když ji tam vidím spát v mojí mikině, na tváři se mi rozlije úsměv.
"Tome?" zašeptá do ticha a nepatrně zvedne hlavu. "Pojď za mnou prosím" natahuje ruce jako dítě. Milé rád ji poslechnu.
"Jen se půjdu osprchovat a přijdu" slíbím ji, věnuju ji polibek na čelo a odeberu se ke skříni.
"Kolik je hodin?" ptá se, přičemž se snaží posadit. Vypadá tak roztomile.
"Asi půl devátý" říkám ji, mezitím, co si vytahuju čistý oblečení. Ona se začne hrabat z postele ven a se slovy 'Chci jít s tebou' přejde blíž. Jsem z každýho jejího doteku na větvi a ona to moc dobře ví. Takže když mi zajede svýma dlouhýma nehtama pod tričko, dostanu husí kůži a ona se uculí. To mi stačí. Chytnu její ruce a namáčknu ji na skříň.
"Víš, že provokovat mě je nebezpečný" šeptám s pohledem upřeným do jejích očí.
"Ano a proto to dělám" olízne si rty, chytne mě za lem trička a přitáhne k sobě, aby mohla spojit naše rty. A v tuhle chvíli jsem si jistě, že ji miluju. Celou, i s tou její tvrdohlavostí.
A možná zním jako idiot, ale jednou si tuhle holku vezmu a budeme mít dvě krásný děti.
Chci se jen potápět ve vodě s tebou
Zlato, nevidíme dno
Je to tak snadné padat navzájem
Doufám, že chytíme jeden druhého
ČTEŠ
Milionová vzpomínka
FanfictionŽila jsem obyčejnej život. Chodila jsem na nástavbový studium, trávila čas se svýma kamarádkáma, bydlela s rodiči, a s bratry v malé vesničce, která měla sotva čtyři sta obyvatel a byla spokojená. Všechno se však změnilo, když mi On odpověděl na mo...
