Milionová vzpomínka

Zpěv jako nejlepší lék

V posledních dnech u kluků to bylo jako na horské dráze. S Tokym jsme na sebe neměli vůbec čas. On neustále pracoval na nových věcech a já trávila čas v kanceláři a pomáhala Andymu s chystáním plakátů nebo jsem byla ve studiu. Bylo mi na nic, protože když už jsme spolu mluvili, hádali jsme se. A to většinou kvůli blbostem. Vadilo mu, že já trávím dost času s Konví a mě vadilo to, že se okolo něj motala Klára. Pro mě je Slovák jako starší brácha. Jenže Klára byla pro mě naprosto neznámá holka a to, že spolu pracují mě rozčilovalo. Zvlášť, když ona je hubená, vysoká, bez jediné chybičky. Já oproti ní jsem škaredá. Malá, ani ne moc hubená bruneta s akné. Několikrát jsem s tím bojovala. S tou žárlivostí. Ale vždycky to bylo k ničemu, když jsem je viděla stát vedle sebe a o něčem mluvit, bylo mi na nic. Se mnou takhle už nemluvil. Ani mi po pěti měsících vztahu neřekl, že mě miluje.

Dneska je středa, druhý týden a v pátek jedeme na tour. Těším se a zároveň mám strach. Nikdy jsem takhle nebyla nikde. Sedím na kusu něčeho, co dřív bylo asi auto a sleduju, jak kluci natáčí videoklip. Vedle mě sedí Zoot opřený o berle. Asi mi unikl moment, kdy nám říkal, co se mu stalo. Já ho neposlouchala.

"Kristýno dones nám pití, máme žízeň" poroučí mi Klára. Čekám, že ji Toky řekne něco ve stylu, že nejsem služka ale on mlčí. Takže vstanu, seberu celé balení vod a jdu ji to dát přesně pod nohy. Protože tak nějak doufám, že zakopne. Chce se mi brečet. Nechápu, kdy se stala ta věc, že jsme se k sobě s Tokym začali chovat takhle.

"Môžem si zobrať Kei? Potrebujem ju ve štúdiu" ozve se hlas Karla. Otočí se po něm jen pár lidí, včetně Kláry a Tokyho. Přijde mi, že stojí nějak blízko sebe.

"Asi jo, stejně ji tu už nebudem potřebovat" říká rádoby můj přítel. Všichni se na něj překvapeně podívají a pak sjedou pohledem ke mě. Pokrčím rameny, nasadím si sluneční brýle, aby nikdo neviděl moje zaslzený oči a jdu ke Karlovi do auta.

"Mrzí mňa že sa takto chová" říká mi hned, co vyjede. A já znovu pokrčím rameny.

"Chápu to, má dost práce" lžu. Nechápu to.

"Môžeš spievať. Pomáha to keď som smutný" usměje se. Ve studiu je ticho a tma.

"A nevadí to? Přece jenom já nejsem žádná zpěvačka" říkám, když mě postaví k mikrofonu a na uši mi dá sluchátka.

"Nevadí. Spievaj" zašeptá mi ještě a pak se posadí k počítači, kde zapne nějakou písničku. Já hned poznávám melodii Falling od Harryho Stylese.

Pohled Tokyho:
Nechápu to.  Nechápu to, co se mezi náma děje. Užírá mě, když vím, že kvůli mě brečí. Že trpí. Sere mě představa, že by s Konví mohla dělat Bůh ví co. Jasně, že vím, že ona by to neudělala. Ale mám strach. Já o ní nechci přijít. Jenže to se možná teď děje. Přicházím o ní svou blbostí. Jen protože jsem čurák, si ji nechci nechat utéct.

"Dneska už máme všechno" říká Andy a dává nám tím najevo, že na to dneska už sere. Oddychnu si protože to dneska bylo náročný.

"Tome, nechtěl by si někam zajít? Třeba na skleničku nebo tak?" ptá se Klára mezitím, co balím kameru. Je milá, hodná a dokonce i hezká. Ale já miluju jen svojí Kei a teď si pro ní taky půjdu. Protože ona pro mě znamená víc, než celej svět. A tohle bylo procítěný.

" Sorry ale ne. Musím za svou holkou" vrtím hlavou. Ona se usměje a víc se ke mě.

"Tak tvoje holka ostatně může ještě počkat" krčí rameny. Já se na ní zmateně podívám, protože to co řekne nechápu.

"Musím jít, Dominik se o tebe postará. Čau" obejdou ji a nasednu do svýho auta. Mířím do studia, kde je s Karlem. Vyskakuje z auta, div se nepřerazím o patník a zběsile začnu odemykat dveře.

"What if I’m down?
What if I’m out?
What if I’m someone you won’t talk about?
I’m falling again
I’m falling again
I’m falling" slyším její zlomený hlas a je mi ještě víc na hovno. Zastavím se u dveří a jen tiše poslouchám, jak zpívá cover od Stylese. Nejradši bych tam přišel ale pohled Karla, mě donutí zůstat tam, kde jsem. Jenže dlouho to nedokážu poslouchat, otočím se a zmizím venku, kde si zapálím.

O pár hodin později:
"A potom sa bál ísť dole" slyším smích Kateriny hned, když vejdu do bytu.

"Kde je Kei?" ptám se Dominika, kterej si drží opilou Kláru u sebe.

"V pokoji, říkala něco o tom, že chce bejt sama" to mi stačí. Jdu za ní. Vidím ji okamžitě, jakmile otevírám dveře. Leží uprostřed postele na zádech, na břichu má balíček perníčků, který naprosto miluje a kouká na počítač, kde ji běží nějaká pohádka. Ani se po mě nepodívá, když si sednu na kraj postele.

"Mrzí mě co se mezi náma děje" řeknu jí.

"Pán si vzpomněl, že existuju?" zeptá se ale nepodívá se na mě.

"Nechci aby to tak dopadlo" pokračuju. Ona se posadí a konečně na mě upoutá svoje oči.

"Super, takže ty se mě chováš celej týden jako ke kusu hovna. Nemáš na mě čas ani v noci, kdy jsme konečně spolu, seš na mě zlej a nepříjemnej a teď jako čekáš, že na všechno zapomenu? Víš vůbec jak mi bylo? Dneska odpoledne? Nevíš protože tě dost zaměstnávala Klára " vyjede po mě. Ani jsem si neuvědomil, že ji to může takhle brát. Sebere batoh a projde okolo mě ke dveřím.

" Kam jdeš? " ptám se protože je jedna ráno.

" Ven" odsekne a zmizí za dveřmi. Slyším pár hlasů, následný prásknutí dveří a ticho.

Uběhla hodina, co odešla a ještě se nevrátila. Mám o ní strach, kurva velkej strach. Co když ji někdo něco provedl. Najednou se Nataše rozbrní telefon a já na displeji vidím její jméno.

"Ano zlatíčko? Kdeže si? Dobře dobře. Vezmu holky a přijdeme, ne nevadí. Nic nedělej, budeme tam do půl hodinky. Dobře, ne neřeknu mu nic. Zatím pa" říká do a telefon strká do kabelky. Jsem zmatenej, nasranej a smutnej protože chci za ní. Chci bejt s ní a ona ode mě utíká. Sleduju, jak se holky zvedají, kromě Kláry, a mizí z bytu ven.

"Teraz nám to povedz" usedá si ke mě Karlo. Já nevím, co říct.

"Nevím, co udělat aby mi odpustila" vzdychnu.

"To pôjde" uklidňuje mě Kamil a já přikývnu.

Vím, že někteří lidé prohledávají svět
aby našli něco takového, co máme my
Vím, že lidé se pokusí, pokusí se rozdělit něco tak reálného
Takže až do konce času, ti říkám, že tu není nikdo, kdo by nás mohl rozdělil.