Milionová vzpomínka

Oslava narození Bohyně

Nos mě stále bolí, ale dneska mám narozeniny, takže na to kašlu. Nemůžu uvěřit, že je mi dvacet. Pane bože, jsem tak stará.

Už od rána mi chodí upozornění s přáním krásných narozenin. Na všechny se snažím odepisovat, ale je toho tolik. Nevím, kde se stala ta věc, že mě začali všechny ty fanynky respektovat jako přítelkyni Tokyho. A taky nevím, kde našli tolik našich fotek, protože my se až tak moc nefotíme.

Kluci přede mnou od rána chodí jako myšky. Zajímalo by mě, co jim je protože mě to jejich štěbetání otravuje při práci. Proto, když začnou zase, zle se na ně podívám a nasadím si sluchátka. Toma jsem do rána neviděla, naposledy u snídaně, kde mi věnoval polibek, popřál k narozeninám a zmizel. I holky dnes byly tišší, než obvykle. Neodepisovaly mi, což mě štvalo.

"Jdu se najíst" říkám, když zjistím, že je pravé poledne a mě vlastně kručí v břiše. Kluci jen pokývou hlavami a dál něco řeší na počítači. Takže se nezdržuju, vezmu si peněženku, telefon a klíče a jdu se někam najíst. Telefon mi zabrní, když se ho snažím nacpat do kapsi, takže ho zase vytahuju. Babička.

"Ano babi?" přijímám hovor s úsměvem.

"Ahoj Kristýnko. Volám ti, abych ti popřála k narozeninám a taky jsem se chtěla zeptat, jestli by si přijela" slyšet její hlas je jako pohlazení na duši.

"Děkuju moc, určitě přijedu a někoho vám představím" vzpomenu si, že můžu vzít i Toma pokud bude chtít.

"Máš chlapce?" zeptá se zvědavě. A tak ji začnu vyprávět, jak jsme k sobě prišli a všechno okolo. Nakonec ji opravdu slibim, že ji ho dovezu ukázat a ona hovor položí. Já mezitím vejdu do čínské restaurace.

Večer:

Po tom, co jsem se vrátila do kanceláře tam kluci už nebyli. Rozhodla jsem se to neřešit, zasedla jsem si ke stolu s plánem dodělat návrhy pro Hasana. Trošku mě mrzí to, že si se mnou nikdo nepovidal, protože já jsem dost ukecaná a celý den mlčet pro mě je utrpení.

Sedím v kanceláři, vedle sebe mám rozdrbaný croissant a kelímek mého oblíbeného čaje. Rozhodla jsem se to dneska všechno dodělat, protože mi volala mamka, jestli bych nemohla zitra přijet aspoň na tři dny. Já samozřejmě souhlasila, už se na ně těším.

"Hej kde seš jako" vřití se do kanceláře podnapilý Dominik. Já se ho tak moc leknu, že si drcnu do kelímku, díky bohu se nevylije.

"Ještě tu tisknu nějaký věci" řeknu mu a jako důkaz ukážu na běžící tiskárnu vedle mě.

"Seš tu celej den, pojď máme pro tebe překvapení" nestihnu nic říct, zaváže mi okolo očí jejich černý šátek a donutí mě vstát.

"Dominiku jestli se mi něco stane, tak tě zabiju a taky mi vem batoh nebo mi ho podej" začnu po slepu natahovat ruce.

"Mám ho, jdem" čapne mě za ruku a já se div nepřerazím o svou vlastní nohu.

Ovane mě čerstvý vzduch a já tak poznávám, že jsme na ulici.

"Dominiku, můžeš přestat utíkat? Já celkem nevidím" stěžuju si protože on jde neskutečně rychle a můj život je momentálně v jeho rukou.

"V klidu, věř mi" směje se. Já zakopnu o vysazenou kachličku a padám k zemi, přičemž Dominika stáhnu dolů.

"Pane Citra mohl byste mi tu věc sundat z očí?" ptám a pomalu si začnu po šátku sahat. On začne křičet, že určitě ne, ať to nechám bejt, že už jsme doma. Má pravdu, během chvíle mě nacpe do výtahu a za další chvíli mě obklopuje teplo a já slyším známé hlasy.

"Jsme tady" Dominik mi sundá šátek a já zamrkám, abych si zvykla na světlo. Okamžitě se ke mě rozběhne Zoot.

"Všechno nejlepší moje nejoblíbenější obyvatelko domu" musí být už opitej. Dost opitej. Dotáhne se ode mě, aby mi mohl podat dárek.

"Kluci, víte, že já od vás nic nechtěla, ale děkuju" řeknu. Dominik mě dotáhne do obýváku, kde jsou ostatní. Když mě vidí, vstanou a všichni mi popřejí. Cítím se divně, něco takovýho jsem ještě nezažila. Jako poslední ke mě přijde Tom.

"Ještě jednou všechno nejlepší lásko" nevím, jak se cítím, když mě k sobě přitahuje do polibku. Slovo úžasně nebo skvěle je na tohle slabý. Hodně slabý.

Všechny dárky od kluků byly úžasný a krásný. Od Slováků jsem dostala toho největšího medvěda, kterýho jsem kdy viděla. Zoot mi dal nový bezdrátový sluchátka, protože já si ty svoje starý omylem vyprala. Jakub s Nikem mi dali nekolik věcí z jejich merche. Tom mi dal dvacet rudých růží a stříbrný řetízek, s přívěskem žraloka.

"Chtěl bych něco říct, držte hubu blbečci" Jakub se zapotácí a do výšky zvedne Becherovku. Já, která jsem do teď byla rozvalená na Tomovi, se posadím, abych lépe slyšela, co nám chce říct.

"Jakoby moc často nic neříkám ale teď fakt chci" drmolí a já se zasměju.

"No tak dělej" popožene ho nedočkavě Nik.

"Fajn. No upřímně ses mi hned nelíbila protože jsem měl strach, že když tě vezmem k nám jako holku, tak se nám to tady trochu rozbije ale teď si nemůžu stěžovat. Všechno funguje tak jak má a díky tobě se posouváme dopředu. Takže ti tady před všema děkuju a doufám, že u nás budeš pracovat jako normálně než jen přes léto." po tomhle vstanu a toho potetovanýho tupce obejmu.

"A teď jdem pořádně oslavit narození naší Bohyně" prohlásí Nik, podá mi celou láhev vodky a já se napiju. Protože člověk má dvacet jen jednou a musí si to pořádně užít.