🌹Šípková Růženka🌹[Moonattem]

🌹divný kluk a karavana kovbojů 🌹

Matyáš rostl a rostl a zanedlouho dosáhl úctyhodného věku šestnácti let. Toho dne začala královna Dejzr jednat. Každý měsíc zvala jednu nebo dvě dívky šlechetného původu aby se seznámili s jejím synem a popřípadě se do sebe zamilovali dříve než princ dosáhne osmnácti let. Avšak jak už to tak bývá, vyskytl se problém... Princ o žádnou z dívek zájem neměl. Ze začátku se snažil vypadat, že ho to hrozně zajímá, ale po čase je začal přijímat čistě ze zdvořilosti. Královna si toho samozřejmě všimla a byla naštvaná. Ovšem ne tak jako vždycky... Tentokrát už po nikom talíře neházela. Pro změnu se totiž rozhodla vyhazovat rovnou služebnictvo. Zřejmě si říkáte, že královna to absolutně nedomyslela, ale to se mýlíte, protože na zámku chtěl pracovat každý. Jinak řečeno to tam jelo jak na jezdícím pásu.

Měsíce plynuly a princ měl přesně za dva týdny a tři dny dovršit osmnácti let. Královna byla maximálně znepokojená a zrovna se dívala z okna jak Matyáš leží na trávě. Přemýšlela celou kapacitou svého mozku a i přes to ji stále nic nenapadlo. Usedla tedy do svého křesla a začala číst jeden román ze své obrovské sbírky úchylných románů, které nikomu nedávali smysl. Královna se do románu začetla takovým způsobem, že si ani nevšimla, že už se začíná stmívat.

Po chvilce jí někdo zaklepal na dveře, počkala až se otevřou. Stál v nich Matyáš. "Zase čteš ty svoje úchylné kraviny?" Královna se zamračila. Nelíbilo se jí když její syn mluvil takhle o jejich 'pokladech'. "Buď ticho ty pacholku, nic nevíš. Co tu vlastně chceš?" Matyáš se zazubil. "No, asi před patnácti minutami začala večeře a tak mě napadlo, že jakož to tvůj milovaný syn pro tebe dojdu a řeknu ti to." Královna se pousmála. I když třetí sudička říkala jak to sním bude hrozné královně to tak občas ani nepřišlo. Matyáš se choval prostě normálně... 

Královna se postavila a do knihy dala záložku. Když v tom jí to napadlo. Napadlo jí něco tak geniálního, že všichni vědci světa by jí mohli závidět. Užasle se podívala na knihu a pak zpátky na Matyáše a zase na knihu a zpátky na Matyáše. Matyáš se na ní nechápavě podíval. "Máti? Jsi v pohodě?" "Jo jsem! Řekni služebnictvu, že dneska večeřet nebudu ať všechno uklidí. Musím něco zařídit!" Matyáš nic neříkal, pokrčil rameny a  vyšel z její komnaty. Asi jí hráblo. To se poslední dobou stávalo docela často. 

Další den kdy šel Matyáš na snídani uviděl u stolu matku. Bylo to poněkud nezvyklé, protože u stolu byl většinou první on. Matka si většinou přivstala a do jídelny přišla až Matyáš dojedl. "Dobré ráno..."  Královna nic neřekla, jenom se culila jak měsíček na hnoji. To bylo taky divné, protože poslední dobou se královna většinou moc neusmívala. Asi kvůli kletbě. "Ty mamko, je ti něco?" Královna Dejzr se na něho otočila a usmála se ještě víc. "Hádej co?!" Matyáš neodpověděl, bral to jako řečnickou otázku, místo toho se napil čaje. "Budeme mít speciálního hosta!" Nebýt toho, že Matyáš měl takzvaně pud sebezáchovy, nejspíš by se zadusil. "NE! Už zase? Zase nějakou týpku z třetí říše, která se mi přijede dvořit proto, abych se do ní zamiloval a měli pak spolu děti?!" Královna se jen tajuplně pousmála. "Uvidíš... Myslím, že budeš mile překvapen..." Jak jinak taky...

O pár minut později pak Princ seděl v trůním sále, kde se přijímali hosté. Z královny vyloženě sálala nadšenost, viditelně se těšila. Za to princova nálada byla na bodě mrazu, možná ještě níž. Dokonce ani neměl chuť pokecat si s jejich dvorním šaškem Vetusem. Královně to ale vůbec nevadilo, protože si byla téměř na sto procent jistá, že Matyáše překvapí.

Chvíli ještě čekali a společně probírali naprosto zbytečné věci, když najednou někdo zaklepal na dveře. Princ se nepřirozeně napřímil a královna si zkontrolovala svůj nádherný účes. Když se dveře otevřeli stál v nich královský rádce Morry a nějaký kluk, který měl na sobě oblečení co nevypadalo nějak vesnicky. Princ hodil po královně nechápavý pohled. "Vaše veličenstvo, princi, zde je váš host." prohodil Morry a opustil místnost. V sále se rozprostřelo ticho. "Ráda tě poznávám, pojď si sednout k nám." Kluk nás obdaroval zářivým úsměvem ze, kterého vyzařovala vděčnost a sedl si k nám. Matka mu nalila vodu a začala s ním klábosit jako by se znali od počátku věků.

Začal jsem si připadat jako páté kolo u vozu a proto jsem dělal tu nejzáživnější věc jakou v tu chvíli šlo dělat. Vypil jsem vodu ze sklenice a snažil jsem se s ní házet, něco na způsob bottleflipu. Pokud se mě ptáte jestli jsem tím rušil ty dva, tak ne, protože oni byli do té své debaty zabraní natolik, že i kdyby spadl meteorit tak oni to stejně nezaznamenají. Můj pohled se párkrát potkal s pohledem toho kluka, ale já to nějak neřešil a hleděl si svého. Možná až moc. Máma do mě najednou šťouchla a já tu sklenici málem rozbil. Kluk se zasmál mé nešikovnosti. Zamračil jsem se.

"Proveď našeho hosta po zámku, bude spát u tebe v pokoji." Princ se s absolutní nechápavostí podíval na královnu Dejzra. "Proč? Proč by měl spát u mě v pokoji? Vždyť máme plno jiných volných pokojů, kde by mohl spát!" Královna se potměšile zazubila. "No, to bohužel nemáme. Ty si nevzpomínáš jak k nám včera po obědě přijela ta karavana kovbojů, kteří nám vyhrožovali odpálením královského skleníků výměnou za přespání u nás v těch nejlepších komnatách co tu máme?" Princovi se okamžitě vybavila situace ze včerejška a radši nic nenamítal. Stoupl si, zasunul židli a začal kluka táhnout pryč ze sálu. Nemohl mu ujít královnin úšklebek. "Trochu života do toho umírání, ne?" pronesla žertovně. Matyáš nic neřekl a práskl za sebou dveřmi.

Matyáš pov.

Úlevně jsem vydechl a podíval se na toho kluka. Na tváři mu visel mírný úsměv. Neměl jsem chuť se s ním bavit a tak jsem bez jediného slova začal prohlídku. Zhruba po dvou minutách procházení zámkem se ten kluk ozval. "Ako sa vlastne voláš?" Nedůvěřivě jsem se na něho podíval. "Jak se jmenuješ ty?" Kluk se zastavil a začal si mě měřit pohledem. "Moon." Jo tak určitě. Určitě se jmenuješ Moon, to je totiž úplně běžné jméno... "Jo jasně, já jsem Mattem." Moon se pousmál. "To nie je tvoja reálne meno." Měl pravdu, ale proč bych mu měl říkat svoje jméno, když on mi neřekne to svoje? "No a? Tys mi taky neřekl svoje reálné jméno." Na to mi nic neodpověděl a tak jsme šli dál. Začal jsem přemýšlet. Přeci jen, proč by moje máma ubytovala nějakého random kluka u mě v pokoji a navíc teď před osmnáctinama, když hrozí ta hrozná kletba?

Jak tak mámu znám, nejspíš by pozvala zase nějakou týpku o, kterou bych neměl zájem, protože by byla buď extrémně marnivá nebo něco jiného. Po chvilce mi ale zvědavost nedala a musel jsem se zeptat. "Ty Moone... Proč tu vlastně jsi?" Vykuleně se na mě podíval. "Ty to nevieš?" Zakroutil jsem hlavou. "Ty to fakt nevieš?!" Zamračil jsem se. "Ne nevím! Proč tu jsi?!" Sklopil oči a nepatrně zrudl. "A prečo ti to musím hovoriť ja?" Proč je sakra tak neochotný?! "A kdo jiný by mi to měl jako říct?!" "No ja neviem! Napríklad kráľovná!" Vypadal naštvaně a já se mu nedivil. Co to ta máma zase vymyslela? Vydechl jsem a Moon si frustrovaně sáhl na vlasy. "Fajn poviem ti to..." Podíval se mi do obličeje. Nenápadně jsem se usmál . Bylo docela cute, že pokaždé když na mě chtěl podívat musel zvednout hlavu. "No...Zjednodušene tú som preto, aby som ti pomohol no ... zrušiť kliatbu ... Dúfam, že ti to ako vysvetlenie stačí."

První dvě vteřiny jsem se na něho nechápavě díval, než mi došel význam jeho slov. Následujících pár chvil jsem nechápal svoje pocity. Byl jsem brutálně nasraný, částečně překvapený a někde v sobě jsem pociťoval pocit, který jsem nějak nedokázal rozpoznat. Převažoval ale vztek, takže než se Moon uráčil něco říct, chytl jsem ho za ruku, nevšímal jsem si toho nepatrného gesta a táhl ho zpátky do sálu.

Tohle si máma vypije...