🌹Šípková Růženka🌹[Moonattem]

🌹exkurze do lesa🌹

Matyáš pov.

Moon a já jsme se rozespale váleli v posteli. Pro ty kdo nepochopili bylo ráno a my zrovna vstávali. No... vstávali. Těžko říct jestli by se to tak dalo nazvat. Paprsky slunečního světla mi svítili do pokoje. Ticho, které se linulo místností bylo příjemné. Nepotřeboval jsem se o ničem bavit. Vyhovovalo mi to. Možná bych tak zůstal i celý den.

"Mattem?" Otočil jsem se na něho. Jeho tvář zdobil miniaturní úsměv. Usmál jsem se taky.

"Pôjdeme dnes do toho lesa ako včera hovorila Domino?" Úsměv mi poklesl a nálada mi spadla na bod mrazu. Obdivoval jsem Moonovu schopnost mi neustále měnit nálady. Taky bych to chtěl umět. V praxi by se to dalo dobře využít. Každopádně jsem neměl sebemenší chuť lozit do nějakého lesa a navíc ne ještě do toho, který jsme měli k zámku nejblíž, takže jsem jenom zamručel. 

"Takže áno alebo nie?" Šlo vidět, že na rozdíl ode mně tam Moon jít chce a i kdybych protestoval, tak mě tam donutí jít máma, protože to je moje povinnost. Jak jinak. Bouchl jsem hlavou do polštáře.

"Jo. Půjdeme do lesa..." Moon se usmál a samotnou radostí mě objal. Už zase. Pomalu jsem se posadil a Moon mě pustil. "...Ale první půjdeme na snídani. Mám hlad."

Po snídani jsme tedy vyrazili do lesa. Kupodivu ale pěšky, máma mi totiž oznámila ať dřevo nechám dřevem a s Moonem se prostě jen pokocháme krajinou. Pocítil jsem ještě menší motivaci jít do lesa. Proč taky když k tomu nemáte pádný důvod. To už bych raději strávil den uklízením nebo čtením máminých románů. I když vlastně ani ne. Máminy romány jsou ještě horší než tohle.

Byli jsme přibližně v polovině cesty k lesu a zrovna jsme procházeli skrz náhodnou vesničku. Pár lidí se za námi otočilo nebo nám věnovali veselý úsměv. Vesměs nám ale nevěnovali nějakou závratnou pozornost, takže jsme šli dál. Přešli jsme plantáž růží a pomalu se blížili k lesu. Moon si něco pobrukoval. Občas zastavil a kochal se krajinou. Já ne. Nejraději bych tu nebyl. Před lesem jsem se zastavil, nechtělo se mi tam. Moon se po chvíli zastavil taky, protože si všiml, že za ním nejdu.

"Ehh? Čo je? Prečo si zastavil?" pokrčil jsem rameny. K tomu lesu se vázali různé historky, že v něm bydlí různé nadpřirozené bytosti a sem tam tu zmizí nějaký člověk. To mi ale hlavou nějak nevrtalo. Moon se ke mně vrátil, chytl mě za rukáv a rozešel se. Vytrhl jsem se mu. Nechápavě si mě změřil pohledem. "Deje sa niečo?"

"Musíme tam chodit?" Moon nasadil nechápavý výraz a poškrábal se na předloktí. "A prečo tam nechceš ísť?" posadil jsem se na kámen. "Neuraž se ale vzhledem k tomu, že ty jsi poněkud malý a mě některá děcka nazývají dvoumetrovým týpkem se mi v lese pohybuje poněkud špatně, hlavně když se jde mimo vyšlapané cesty a tady téměř žádné nejsou, protože tu nikdo nemá důvod chodit." na Moonově tváři se objevil chápavý pohled. Upřímně jsem nechápal jak může chápat něco takového. Být na jeho místě se vykašlu na můj názor a jdu. Mám prostě špatné výmluvy.

"Prečo tam nikto nechodí? Veď je ten les pekný." povzdechl jsem si.

"Ehh... Pojď sedni si. Udělám ti kulturní vložku." Moon se s radostí posadil na zem a čekal co bude. Začal jsem mu vykládat veškeré historky týkající se tohohle lesa ať už byli či nebyli sebevíce pravděpodobné. Skončil jsem u historky s kouzelnýma houbama, které měli údajně zařídit obrovský pocit štěstí a některým vyvoleným, kterým se je podařilo najít se prý podařilo s jejich pomocí naučit lítat. Moon seděl s otevřenou pusou.

"Pôjdeme tam! Musím zistiť či to je pravda!" věnoval jsem mu nechápavý pohled. Normálně bych něco namítl ale Moonovo nadšení se opět přesunulo i na mě. Postavil jsem se a s vědomím, že budu muset jít nejspíš celou dobu shrbený a zítra mě budou bolet záda jsme se vydali do lesa.

 V lese byl příjemný chládek a vlahý vzduch. Sem tam něco zašustělo nebo zapípal pták. Houby ale nikde. Moon to ovšem nevzdával a tak jsme se dostávali čím dál hlouběji do lesa. Docela by mě zajímalo jestli najdeme cestu zpátky. Po chvilce jsme narazili na malou tůňku. Moon se chtěl napít ale já ho zadržel a záporně zakýval hlavou. Místo toho jsem mu podal čutoru.

"Ta voda by mohla ti mohla způsobit halucinace a to nechceš." Moon se trochu napil z čutory a nepatně se ušklíbl.

"Tie tým rozprávkam veríš?" jeho hlas zněl dost pobaveně. 

"Lepší je nepokoušet štěstí jinak skončíš jak Joža z Květákova." na to pouze pokrčil rameny. Vzpomínka na Jožu z Květákova mě donutila se zamyslet. Joža z Květákova byl farmář, který se stal právě jedním z vyvolených, který ochutnal kouzelné houby. Údajně měl pak takovou radost, že když byla na vesnici veselice, utancoval se k smrti. Je to ale jenom báchorka, takže těžko říci kolik je na tom pravdy.

Šli jsme dál když jsem najednou uslyšel zapraskání klacků *klack, klack*. Já i Moon jsme zastavili a rozhlédli jsme se. Nikde nikdo. Podíval jsem se na Moona, který pokrčil rameny. Bylo to takový ten zvuk u kterého si jste prostě stoprocentně jistí, že není přirozený a musel ho někdo vytvořit. Nedalo mi to a musel jsem se porozhlédnout jestli tu opravdu nikdo není. A kupodivu byl.

O pár metrů jsme uviděli máminu oblíbenou šéfredaktorka a udavatelku trendů Fizi s jejím štábem. Zrovna trhali kouzelné houby do obrovského koše. Asi už vím díky čemu mají inspiraci na psaní těch jejich pochybných sraček. Vyměnili jsme si s Moonem znepokojené pohledy a pokusili se zahlédnout pokud možno co nejvíc odehrávajících se věcí co šli skrz křoví ve kterém jsme se schovávali vidět. Pozorovali jsme je dál a já jen přemítal jestli to není nelegální. Najednou na mě spadl list. Sundal jsem ho ze sebe a podíval se nahoru. Zamrazilo mě.

Přesně několik metrů nad námi, na široké větvi stromu, seděla třetí sudička Stay12. Pohupovala nohama, sledovala Fizi a její bandu cvoků a celou tu situaci si s úšklebkem zapisovala do notýsku. Moon stále pozoroval děj kolem Fizi. Nebyl jsem si jistý co teď dělat. Měl jsem sto chutí se rozběhnou k tomu koši s houbami, kopnou do něj a rozsypat je. Pak jsem měl taky sto chutí sejmout třetí sudičku šutrem z tý větve a nějakým způsob ji zneškodnit. No a pak jsem se chtěl odtud pokud možno co nejdříve vytratit, protože mě docela už sralo jak mě všechno překvapuje.

Moon si nejspíš všiml mého emočního vypětí a trochu se ke mě naklonil. "Poď. Radšej už pôjdeme." Přikývl jsem. Když už jsme je měli skoro z dohledu učinil jsem spontanní rozhodnutí a rozběhl se zpět. Moona jsem tam nechal stát s nechápavým výrazem. Jakmile jsem se ocitl zpátky u toho keře vzal jsem první kámen, který jsem našel a hodil ho po sudičce. Ta překvapeně vypískla a k mému štětí spadla přímo do toho obrovského koše do, kterého sbírala Fizi společně se svou crew. Jediné co teď po houbách zůstalo byla nechutná slizká hmota, která mi svou konzistencí připomínala... no... vlastně ani nevím. Podstatné bylo, že třetí sudička Stay12 tím byla obalená od hlavy až k patě. Fizi začala křičet. Všichni rázem panikařili a pobíhali na místě. 

Vyprskl jsem smíchy a rozběhl se zpět k Moonovi, který to vše zdálky sledoval a vypadalo to, že se taky docela baví. Za běhu jsem ho chytl za ruku a utíkali jsme dál. 

Nakonec nebyl až tak špatný nápad jít do lesa.