🌹Šípková Růženka🌹[Moonattem]

🌹pochybní čtenáři románů🌹

Matyáš pov.

Panikařili jsme se. Oba dva. Už uběhly tři minuty od začátku večeře s těmi, řekněme, speciálními hosty a já ani Moon jsme nebyli ještě nachystaní. Navíc jsem měl nepříjemný pocit, že jsem na něco zapomněl. Za zmínku by taky stálo to, že jsem měl pořád mokré vlasy a Moon na tom nebyl jinak. Rychle jsem se oblékl a sháněl nějaký ručník.  "Já věděl, že tam nemáme být tak dlouho! Nebýt toho, že máš tak blbé nápady a chováš se jako malé děcko, by jsme nemuseli být úplně mokří a mohli bychom dávno sedět u stolu a večeřet!" Moon si s potměšilým výrazem oblékl ponožku. "Vážne? A prečo si sa teda zachoval ako malé dieťa aj tie a vyprskol po mne tú vodu?"

K tomu jsem mu nic neřekl, protože jsem věděl, že má opět pravdu. Znenadání jsem na zemi objevil ručník. Rychle jsem ho zvedl a začal jsem si s ním sušit vlasy. Měl bych začít vymýšlet nějaké a argumenty na večeři aby máma neměla kecy.

Když už moje vlasy nebyli nasáklé vodou jak houba na nádobí, pohledem jsem zkontroloval Moona, který si zrovna převlékal tričko. Sakra, takovým tempem se tam nedostaneme ani za hodinu. Vzal jsem tedy jiný ručník, který jsem našel značně rychleji než ten první, došel k Moonovi a začal mu sušit vlasy. Nepatrně ztuhl a podíval se na mě nechápavým pohledem. "Čo to robíš?" Jako by to nebylo jasné. "Suším ti vlasy."

O patnáct minut později jsme pak seděli v jídelně. Máma sice nic neřekla ale celou se na mě hnusně dívala. Hnusně dívat by se ale měla spíše dívat na ty speciální hosty, kteří se stále nedostavili, což teoreticky vlastně nemohla, ale to je jedno. Vykašlal jsem se na to, že tu ti speciální hosté stále nejsou a pustil se do své večeře ačkoliv to bylo neslušné. Moon se po chvíli zvažování do jídla pustil taky. Teď už se máma nedívala hnusně jenom na mě ale i na Moona. Po několika minutách jsme se dočkali zaklepání na dveře. 

Máma samotnou radostí vyskočila jako čertík z krabičky a začala si upravovat vlasy. Vyměnili jsme si s Moonem pohledy. O co mámě zase jde? "Dále!" zařvala. Dveře se otevřeli a v nich stáli dva zadýchaní týpci středně velkého vzrůstu. Moon do mě kopl pod stolem a nenápadně ukázal na jednoho z nich. Měl na hlavě papírový pytlík. Nebyl jsem si jistý co si o tom myslet. Vypadají nesympaticky. Oba dva se horlivě uklonili. "Omlouváme se za zpoždění kapitánko Dejzre." začal ten s pytlíkem na hlavě. Sám pro sebe jsem se podivil nad tím oslovením. Kapitánko? "Po cestě jsme několikrát uklouzli." odvětil ten druhý.

Hodili jsme po sobě s Moonem poněkud vyděšené pohledy. Zrovna mi došlo na co jsem zapomněl. Jak jsme šli z venku tak z nás kapala voda. Mám takové nepříjemné tušení, že jsem ji měl utřít. Znepokojeně jsem polkl a po očku se podíval na mámu. Ta ale nic nezaznamenala a ani neřekla. Dobře pro nás.

Oba dva týpci se posadili a služebnictvo před ně položilo večeři. Máma s usmála a naznačila ať se s Moonem představíme. Na tyhle formální věci jsem neměl chuť. Oba dva jsou divní. Docela by mě zajímalo jestli si sundá ten pytlík když bude jíst... Moona to zajímalo taky, protože jakmile se představil, okamžitě se na to zeptal.

Druhý týpek se pobaveně ušklíbl. "Víš já budu jíst s tím pytlíkem na hlavě." Nechápal jsem to. Moon taky ne. Nelíbí se mi jak mluví s Moonem. Jenom mámě hrál na tváři absolutně fascinovaný výraz. Oba dva podivíni se chystali pustit do jídla. "A vy se nepředstavíte pánové?" prohlásila máma poněkud znechuceně z toho, že to doposud ještě neudělali. Bylo vidět, že oba jsou trochu v rozpacích, začal ten s pytlíkem na hlavě. "Ehm... Omluvte nás za naši neslušnost. Já jsem ten nejlepší psycholog na světě. Mé jméno je Kery." Tss takový egoista... Nabídl mi ruku, odmítl jsem ji. Stáhl ji zpátky k sobě. "Ano přesně tak a já jsem jeho kolega, ten nejlepší malíř na světě. Jméno mé je Error1k." Ještě lepší. Oba to řekli tak sebevědomě, že mi z toho bylo normálně na blití. 

Podíval jsem se na Moona. Chtěl... Vlastně ne. Potřeboval jsem vědět co si o tom myslí on. Můj názor byl takový, že oba vypadali jako ti nejpochybnější šejdíři, kteří v noci chodí po venku, občas se vkradou do nějakého domu a sem tam kradou cizí orgány. Moon se netvářil vůbec přesvědčeně a na tváři mu hrál neutrální výraz. "A na to ste prišli ako, že ste najlepší?" Máma souhlasně pokývala hlavou. Myslím, že si je napřed měla ověřit než je pozvala na večeři. "Je to jednoduché prcku..." Moon po tomhle oslovení nehorázně zrudl. Byl sice menší než já ale takhle bych ho nikdy neoslovil. "...Když jsem chodil do školky několikrát jsem dostal ocenění za nejlepšího malíře ve třídě. Jednou jsem pak vystupoval jako kouzelník, který na sebe lije barvu a před obecenstvem se promění v žížalu." Co to je proboha za exoty?! Máma však na to jenom pokývala hlavou a naznačila týpkovi s pytlíkem, tedy Kerymu ať se obhájí i on.

"No, já ehh... Jo já jsem nejlepší psycholog, protože jsem jednou ehh... na základní škole zachránil topícího se tučňáka a ehh... vyhrál cenu za no... nejlepšího břichomluvce na vesnici." Nic jsem o psychologii nevěděl ale bylo mi jasné, že tohle s tím nemá nic společného. Na mámu to ale udělalo dojem, protože začala tleskat. Pociťoval jsem docela vztek z toho, že tleská tak ubohým historkám. Zároveň jsem se cítil hrozně trapně. Sice ne tak moc jako Moon, který byl stále rudý ale měl jsem i tak sto chutí odejít nebo pokud možno zmizet. Oba se pustili do večeře a nám s Moonem donesli dezert. Aspoň něco dobrého.

V jídelně se rozhostilo ticho a nikomu to nevadilo. Šlo vidět, že královna Dejzr nad něčím usilovně přemýšlí a taky, že jo. To co pak navrhla překvapilo všechny v místnosti.

"Nechtěli byste začít pracovat u nás na zámku? Zrovna máme volnou pozici jak rádce tak i malíře." Jak by mohla někomu tak pochybnému dovolit pracovat u nás na zámku? Já tu nikoho nechci! Už jsem se chystal stoupnout a vychrlit svůj názor na mámu ale Moon mě chytl za rukáv. Nechápavě jsem se na něj podíval. Je snad na jejich straně?! Zakroutil hlavou a poukázal na dva podivíny, kteří byli opět z nějakého důvodu v rozpacích. 

"Samozřejmě bychom vaši nabídku velice rádi přijali ale... my musíme... ehh..." Kery se nervózně podíval na Error1ka a pak zpátky na mámu. Nevím jestli se mi to zdálo ale přišlo mi jako by se práci, kterou jim nabídla máma snažili nějak odmítnout. Částečně jsem byl rád, že o tu práci nestojí ale zároveň to ve mně vyvolávalo vztek. Cítil jsem se zmateně. "Ehh... Ano! My musíme udělat náš... každodenní trénink spočívající v... no... přečtení několika několika románů, které tu nemáme, takže musíme jít pryč." Mámě se v očích objevili jiskřičky radosti. Zlomyslně jsem se usmál. Moon vše nechápavě sledoval. Trochu jsem do něj šťouchl a naklonil se k němu. "Sleduj to. Právě si vykopali hrob. Idioti." 

Měl jsem pravdu, protože o pár minut později je máma i přes jejich protesty táhla do hlavní knihovny, kde je s velkou pravděpodobností čekala četba máminých, úchylných románů, kterou jsem bohužel pro mě už dvakrát absolvoval, takže jsem věděl jaké to bude pro ně utrpení. Soucítil jsem s nimi. Zároveň jsem v hloubi duše prožíval obrovskou radost. Nemají si hrát na něco co nejsou. Dobře jim tak.

Když jsem ležel v posteli a chystal se spát Moon mě vyrušil. Už zase. "Sú tie knihy tvojej mamy fakt tak hrozné?" Povzdechl jsem si. Normálně bych s ní vedl diskuzi na tohle téma třeba i hodinu, teď jsem ale chtěl spát. "Moone. Někdy jindy" Zamračil se. Aktuálně se neobtěžoval o žádné prošení a rovnou na mě vylezl. "Hovor so mnou, inak na tebe budem spať." Nenuceně jsem se na něj podíval. "To je vydírání?" Na tváři se mu rozlil úsměv. Pokrčil rameny. Zazubil jsem se. "Fajn tak dobrou."

Takovou odpověď zřejmě nečekal i přesto na mě zůstal ležet a do chvíle usnul. Ve stejné poloze se probudil i ráno.