🌹Šípková Růženka🌹[Moonattem]

🌹smysluplná debata bez smyslu🌹

Královna Dejzr spokojeně posedávala na svém trůně a očekávala příchod svého syna. Věděla, že neříct mu, kdo je Moon zřejmě není dobrý nápad, ale nechtěla si prostě nechat ujít synovu reakci. Vedle ní pak seděl nepodstatný rádce Morry a dvorní šašek Vetus, kteří tu zůstali jenom z čisté zvědavosti, protože jim královna řekla, že by to mohlo být ještě zajímavé. Když na chodbě uslyšela kroky, potěšeně až téměř dětinsky se zasmála a zatleskala si. Najednou se rychle otevřeli dveře a v nich nestál nikdo jiný, než Matyáš a vzápětí za ním Moon. První čeho si královna všimla, bylo jejich nepatrné gesto držení se za ruce. Obočí ji vyletělo až a ke stropu a neubránila se drobnému úšklebku. Jestli to půjde takhle rychle vůbec se nemusela bát sudiččiného prokletí. Čeho se, ale nejspíš trochu bát měla byl Matyášův nasupený pohled.

Matyáš pov.

Když jsem vešel nebo spíš vlítnul do místnosti máma se tvářila nějak moc potěšeně, což bylo trochu znepokojivé, poněvadž když se tak tvářila nevěstilo to nic dobrého. Moon se mi vytrhl a zamračil se. Rozhodl jsem se zahájit konverzaci. "Proč jsi mi o něm neřekla?" Na to odpověděla pouhým pokrčením rameny. Wow tak konkrétní... Pro změnu se ozval Moon. "Nie vážne. Prečo ste mu o mňa nepovedala?" Máma se konečně přestala usmívat a dokonce to i vypadalo, že to bude brát seriózně. Náhle se, ale rozkašlala a vyprskla smíchy. Nikdo v místnosti absolutně nechápal její aktuální rozpoložení. Povzdychl jsem si a rozhodl se radši už žádné koverzace nezačínat, jen tak pro jistotu. 

Máma se začala nějak tak uklidňovat a za chvíli po jejím záchvatu smíchu nezbyli ani památky. "No... Takže... Neřekla jsem vám to proto... eh protože... protože... chtěla jsem to prostě udělat zajímavější, no." Moonovi poklesla ramena. Co to ta máma zase vyplodila za kravinu? "Jo a ještě, ty Moone... Tykej mi jo? Zanedlouho budu tvoje tchýně!" Pro změnu jsem dostal výbuch smíchu já. Panebože... Že si ona beztak něco zase šlehla?  Nějakou podobnou odpověď jsem očekával i tak mi to, ale nedalo a musel jsem se jí zeptat. "Mami, jak tě sakra napadlo, že jsem na kluky?" Máma po mě hodila pohled, který jako by říkal, že to je úplně očividné, nic konkrétního k tomu však neřekla, takže se v sálu rozhostilo opět ticho. 

"Ehh... Môžem mať otázku..?" Podíval jsem se na Moona, v tváři měl zamyšlený výraz. Máma se na něho povzbudivě usmála a rukou mu pokynula, ať mluví. "Prečo si myslíte, teda pardon myslíš, že sa k sebe no... hodíme natoľko, aby sme mali svadbu?" Jo zajímavá otázka... taky by mě zajímalo. Máma pokrčila rameny. "Těžko říct, prostě se mi k sobě hodíte, jste si podobní..." Podíval jsem se na Moona a pak na sebe. My a podobní? Je si jistá, že si Moona s někým nespletla? Vždyť je o hlavu nižší než já! Navíc, jak může vědět, že jsme si podobní, když Moon přijel ani ne před hodinou?! A navíc, když má tak stupidní jméno. Tsss... prý Moon...

Měl jsem sto chutí jen tak beze slova odejít ze sálu. Však jsem vlastně mohl, ale neudělal jsem to. "Jen taková drobná otázka... Ukázal jsi už Moonovi celý zámek i s zahradou?" Na to jsem nic neřekl. Asi už chtěla ukončit už dost záživnou konverzaci, kde se vlastně nikdo nedozvěděl prakticky nic zajímavého. Otočil jsem se, pro změnu chytl Moona za límec košile, kterou měl na sobě a odtáhl jsem ho zpátky na chodbu, kde jsme skončili s prohlídkou. Když jsem opouštěl sál uslyšel jsem ještě mámu. "Ne aby jste se zakecali. Přijďte na večeři, jo?" Neměl jsem sílu na to odpovídat normálně, proto byl mojí odpovědí vztyčený prostředníček, který mluvil za vše. Ještě ti to dám sežrat mámo, neboj...

Po několika minutách, co jsme se procházeli po zámku mi Moon zaklepal na rameno. "Nechcem byť nezdvorilý, ale máš divnú mamu... A tiež by si ma mohol prestať ťahať. Mám svoje nohy." Až teď mi došlo, že za tu chvíli co tu je jsem ho táhl už několikrát. "A jo, promiň." Přikývl hlavou a šli jsme dál. Po chvilce došlo na prohlídku zahrady. Když jsme vyšli ven, Moon nadšeně vyhvízdl. Potěšeně jsem se usmál. "Máte to tu pekné!" Rozběhl se ke keřu růží a k jedné si přičichl. "Vonia..." Zazubil jsem se. "Ty sis snad myslel, že růže smrdí?" Překvapeně se na mě otočil. "Nie to nie... Len, že ja som ruže už dlho nevidel." Nad tím jsem se podivil. "Máš růže rád?" Radostně se usmál. "Jo... Moc." "No, tak tady je uvidíš všude." Zasmáli jsme se.

Atmosféra začala být konečně trochu uvolněnější a my se vydali směrem k potoku, který tekl skrz zahradu. Moon si jako první všiml obrovské vrby, která tam stála. Často jsem v létě pod ní sedával, poslední dobou už na to ale nebýval čas. Sedl jsem si do trávy a pozoroval Moona. Nechtělo se mi uvěřit, že je překvapený z toho, že máme tak velkou zahradu. Docela by mě zajímalo odkud vlastně přijel. Po chvilce obdivování toho jak je ta vrba obrovská, to Moona zřejmě omrzelo a rozběhl se. O pár vteřin později byl pak vyvalený na trávě vedle mě. "Ty Moone... Odkud jsi vlastně přijel?"

"Z ďaleka..." Uchechtl jsem se. Tak konkrétní... "Jo jasně. Nechtěl bys to nějak víc specifikovat?"  Moon si sedl do tureckého sedu a zadíval se na potok. "Ani nie." Povzdechl jsem si. "S tebou se vedou konverzace opravdu skvěle." Zářivě se usmál. "Jo, ďakujem." "Moone ty blbečku, to byla ironie..." Úsměv mu z tváře nezmizel. "Viem." Zakroutil jsem hlavou a stoupl si. "Pojď jdeme dál."

Po nějaké té půlhoďce, času stráveného prohlídkou zámku jsme se konečně dostali nějakým zázrakem ke konci prohlídky, jinak taky do mého pokoje. Vstoupil jsem do svého pokoje a lehl si na svoji postel. Nechápu proč, ale z nějakého důvodu jsem se cítil unaveně. Asi to bude tou prohlídkou. Když jsem se podíval jestli Moon už vešel, tak pořád stál u dveří. "Co tam tak blbě stojíš?" Pokrčil rameny. "Len ma tak napadlo ... Kde budem vlastne spať?" To byla vlastně dobrá myšlenka. Vzhledem k tomu, že jsou u nás ubytovaní ti kovbojové z karavany, (což je mimochodem fakt divná shoda náhod) bylo zřejmé, že bude muset spát u mě v pokoji.

"Budeš spát u mě na posteli." Moonovi mírně zrůžověly tváře. "A tebe nevadí, že budem ... no spať s tebou?" Pokrčil jsem rameny. Samozřejmě, že nejsem nadšený a tak co mám dělat..? "Hele Moone, kdyby to šlo tak se na té posteli vyspí klidně i čtyři lidi..." Moon se přikývl hlavou a já se podíval z okna na sluneční hodiny. Bylo něco okolo šesté hodiny odpoledne. Ještě dost času do večeře... "Co chceš dělat teď?" Moon nic neřekl jenom hlavou kývl směrem z okna. "Fajn tak půjdeme na zahradu." Na tváři se mu vytvořil široký úsměv. Ovšem byl tu jeden háček. Nějakým způsobem se ocitl v leže a nechtělo se mi vstávat.

"Hej Mattem. Poď už." Neochotně jsem se převalil na břicho, ale nevstal jsem. "Prosím." Povzdychl jsem si. "A proč nejdeš sám?" Chvíli bylo ticho. "Poď so mnou. Prosím." Naštvaně jsem se posadil. "Ale proč?! Bojíš se snad?" Moon trochu posmutněl a zhluboka se nadechl. "No trochu..." Hodil jsem po něm překvapený pohled. Čeho by se sakra mohl bát? "A čeho se proboha bojíš?" Hodil po mně významný pohled. "Poviem ti to, ale tie sa mi nebudeš smiať. Jo?" Přikývl jsem hlavou. To jsem teda zvědavý, co z něj vypadne... "Dobre. Bojím sa, že sa tu stratím. Máte to tu zbytočne veľké." Říkal jsem si, že se třeba bojí, že zakopne zlomí si nohu, nikdo pro něj nepřijde a on umře. Tady tahle možnost mě, ale třeba vůbec nenapadla.

Sedl jsem si a pak se zvedl. "Tak jdeme."