Real

týden 1. (4/13)

Brunetka pootevřela oči. V hlavě měla neuspořádanou hromádku myšlenek a ještě k tomu viděla rozostřeně. Rukama si protřela oči, to už bylo lepší. Váhavě otočila hlavu k černému retro budíku na nočním stolku; zhrozila se. Až teď si uvědomila, že si ho včera zapomněla nastavit. Za patnáct minut jí začínala první hodina. Pane Bože, měla to být zrovna angličtina. Rázem byla na nohou a už otevírala skříň. Popadla bílou podprsenku a tričko, ze židle stáhla džíny. Vrtkavou chůzí ke koupelně si natahovala jednu nohavici. Rozhodla se, že si snídani koupí až ve školním bufetu. Naklonila se nad umyvadlo a na obličej si chrstla ledovou vodu, která jí spláchla všechny ospalky. Kartáčkem si párkrát přejela obě řady zubů a vrátila ho zpět. Ani se neobtěžovala rozčesat vlasy, i když tušila, že potom nebude vypadat moc přitažlivě. Do batohu hodila jenom to nejdůležitější. Bylo výhodné, že si učebnice nechala ve skříňce, jelikož by jí v této chvíli jen přitížily. Také měla velké štěstí, že v domě teď pobíhala pouze ona sama, nikdo se jí aspoň nepletl pod nohy a navíc dělala strašný hluk. Seběhla dolů a rychle si obula vansky, aneb první obuv která ji přišla pod ruku a nebyla náročná na nazutí. Navlékla si béžový svetr, zamkla dveře a vyběhla.

Autobus stihla tak tak. Sedla si na první volné sedadlo a pohodlně se opřela. V duchu se několikrát praštila do čela. Jak jsem mohla být tak tupá a nenastavit si budík? Aby se na chvíli odreagovala, vyčesala si vlasy do neuměleckého drdolu v naději, že snad trošičku zachrání její ranní zjev. Z batohu vyndala sluchátka, které tam radši nechávala pořád a pustila hudbu. Vyhlédla z okna.

Když vůz zastavil u její školy a otevřely se všechny dveře, rychle vyběhla a běžela až ke škole. Sice to nebyl žádný sportovní výkon, protože měla na zádech batoh a neustále si musela popotahovat kalhoty, ale získalo jí to čas. Když doběhla k vrátnici, vrátný na ni hodil zvědavý pohled.

„Ahoj, jak to, že tak pozdě?" Slyšela jeho tlumený hlas zpoza skleněné vitríny. Pana vrátného měla ráda, byl rozhodně úplně jiné povahy než Pollard.

„Budík." Řekla udýchaně a zatlačila na školní vstupní dveře. Vrátný na ni chápavě kývl a pustil ji dovnitř. Brunetka tušila, že angličtinu budou mívat jako obvykle v kmenové třídě, což ji velmi usnadnilo práci s hledáním. Vydala se tam. Když míjela hodiny, ukazovaly, že má dvacet-pět minut zpoždění. Oddechla si, to nebylo tak moc. Nestavovala se ani do skřínky, nepotřebovala to.

Před těmi dveřmi se zastavila. Jindy by vstoupila bez ostychu, ale teď si dobře uvědomovala, že ten učitel, který tam bude; ten s božím zadkem; ji nebude znát. Nebyla učitelský mazánek a nikdy jím být nechtěla, ale tato myšlenka ji pozastavila. Uhladila si oblečení, povytáhla si kalhoty, rukou si přejela vlasy a vydechla. Chodbou uslyšela něčí kroky, bylo to jako znamení, aby vpadla do třídy. Zmáčkla kliku a rázem byla tam.

Všechny oči se upřely na ni, včetně těch Barrymorových. Cože? Byl tam jejich třídní a nikdo novej? Nedávalo jí to smysl.

„Pardon, zaspala jsem." Omluvila se po chvilce trapného ticha, avšak zůstávala stále mimo. Kde byl ten cizinec? Tohle měla být už normální hodina. Co se tu sakra dělo? Učitel na ni přátelsky kývl, a tak se vydala na své místo dozadu. Mezitím už zase začal vykládat. Slyšela něco o tom novém učiteli. Když míjela Louise, vzájemně si věnovaly přívětivý úsměv. Došla k lavici a odložila na ni batoh.

„Nazdar." Sykla na ni Hanna.

„Čau, kde je ten novej?" šeptla brunetka, mezitím co si přes židli přehazovala svetr a než jí kamarádka stačila odpovědět, třídou to zašustilo. Brunetka byla v tu chvíli otočená zády, akorát slyšela klapající podrážky bot, nově příchozího. Jen tak si vtrhl do třídy, usoudila.

Podívala se na Hannu, která doslova zírala před sebe. Otočila se a to, co uviděla, jí v mysli vytvořilo uragán, který dokonale poničil vše, co si stačila za své dospívání vybudovat. Vedle Barrymora, stál muž. Byl tak o dvě hlavy vyšší než jejich třídní, což vybízelo k smíchu, ale v tu chvíli se jí nezachvěl ani jeden koutek. Nejevila žádnou reakci, jen tak tam stála a koukala se na něj.

Na sobě měl hnědé kotníkové elegantní botky, na které navazovaly černé úzké džíny, jež zdůrazňovaly štíhlost jeho nohou. Tělo mu překrývalo šedé vytahané tričko a obnošená košile. To oblečení mu dokonale sedlo. Nešlo o žádný propracovaný výběr, právě naopak, vypadalo to na něm velmi pohodlně a navzdory tomu, že by v tom mohl vypadat jako bezdomovec, mu to přidalo na jakémsi kouzle, které z něj vyzařovalo; to se brunetce líbilo. Nebyla typ člověka, který ráno obsadil koupelnu na čtyři hodiny a dbal na to, aby každý detail dokonale seděl. Líbilo se jí motto ‚V jednoduchosti je krása.'

Teprve potom se zaměřila na jeho obličej. Rysy měl velmi výrazné, a tak by se skvěle kreslil. Jeho brada byla ostře řezaná a čelisti poměrně vystouplé. Rty široké, užší, ale plné. Nos se na jeho obličeji jevil dominantně, postupně se rozšiřoval a kosil se spíš dolů než nahoru. Oči působily až moc vnímavě. Z té dálky nemohla rozpoznat přesné zbarvení jeho duhovek, ale byla si jistá, že nejsou modré, jelikož ty by svítily na míle daleko. Z vrchu je lemovalo něco přes půlcentimetrové obočí. A nakonec tu byly jeho tmavě hnědé kudrnaté vlasy volně sčesané dozadu, které dávaly důraz na vysoké čelo. Madeline ho ještě dvakrát přejela pohledem, než usoudila, že by to mohlo stačit. I přes to neuspořádané oblečení a miniaturní nepřesnosti, které stejně přehlížela, ho považovala za lovce žen. Zdál se být přesně tím typem, na kterého se nalepí tucet dívek jako myši na sýr v pastičce a poskytnou mu tak téměř neomezený výběr. Takové typy jí nebyly nejbližší už jen z pouhého principu. V tom okamžiku začala znovu vnímat. Rozhlédla se po třídě, všechny dívky na něj civěly. Jenom doufala, že před chvílí nevypadala stejně jako ony.

Barrymore si odkašlal.

„Dovoluji si vám tedy uvést vašeho nového učitele Anglického jazyka. Jak vidím," Prohlédl si první řadu, obsahující většinu Prcinek. „radši nechám pana profesora, aby se zbytku ujmul sám." Popravdě, brunetka se mu ani přinejmenším nedivila, když viděla ty vymyté výrazy svých spolužaček. Jejich třídní se naklonil k tomu cizinci a něco mu sdělil, což u nich obou vyvolalo mírný posměšek. Podali si ruce a Barrymore konečně odešel.

***

Pozn. autorky
Ahoooj, tak jsem tu zase s novým dílem. Moc dobře si všímám, jak pomalu, ale jistě narůstá počet přečtení. Jsem ráda, že se to odráží i na dalších dílech než jenom na tom prvním, jak bývá často zvykem. Zkrátka jsem moc ráda, že je tu alespoň vidět nějaká aktivita.
Tuhle část mám docela ráda, obvzlášť popis 'nového profesora'. Chtěla jsem ho popsat, co nejoriginálněji a jsem s tím docela spokojená, avšak jak se to bude jevit vám, nevím. Kdyžtak mi napište váš názor :) Byla bych moc ráda. A ještě jednou děkuju, děkuju, děkuju. Terka :)