Real

týden 1. (9/13)

Když se brunetka dostala ke skříňkám, na chvilku se zastavila. Rozhlídla se, ale Stylese nikde neviděla. Zprvu ji zachvátila panika, jež byla po pár sekundách nahrazena bleskovým osvícením. Okamžitě se rozešla doprava. Určitě vlastnil kabinet po slečně Finnové.

Blížila se ke konci chodby a viděla ty dřevěné dveře, které dřív vedly do kabinetu milé postarší dámy. Nechtěla plýtvat časem nad zbytečným přemýšlením a koncentrováním se, tak se jen párkrát zhluboka nadechla a zaklepala na dveře. Nečekala, až ji vyzve, tak je prostě po pár sekundách otevřela a nakoukla do místnosti. Pohled jí přistál na Stylesovi, který seděl u mahagonového stolu a než ho vyrušila, určitě pracoval na počítači, který momentálně zaklapl a podíval se na ni. Jeho tvář nejevila známky života, nehýbal se a vypadal jako socha; mimořádně povedená socha.

Brunetka se vzpamatovala jako první. „Ehm, Dobrý den." Na chvilku se odmlčela. Zdálo se, že Styles taky procitnul z chvilkového, co to vlastně bylo, zatuhnutí?

„Já - Já jsem s vámi chtěla mluvit o volitelných předmětech. Naskyt.." Styles ji přerušil.

„Pojďte dál a zavřete za sebou dveře, prosím." Oval se hlubším zdrsnělým hlasem. Maddy byla maličko zaskočená a taky podrážděná. Co všichni mají, skákat někomu do řeči? I přes to udělala to, oč ji žádal. Jemně zavřela dveře, a ocitla se tak celá v bývalém kabinetu její oblíbené učitelky. Teď to tu vůbec nevypadalo jako její kabinet. Ten uklidňující dojem, kterým dříve místnost oplývala, se vytratil spolu s paní Finnovou. Býval tu menší cedrový stůl pokrytý stohy papírů, béžové křeslo a skříň s knihami. Teď brunetka stála v téměř prázdné místnosti, kterou vyplňoval jedině ten mohutný mahagonový stůl, židle a malá skříňka. Jediné, co se tu zachovalo, byly zelenkavé stěny, místy ošoupané stěhováním nábytku. Působilo to chladně a cize. Dívka už se odhodlávala, že mu konečně objasní ten důvod, proč sem přišla, ale znovu jí k tomu nedal možnost, jelikož se jí zeptal na jméno.

„Ondersonová." Vyplivla ze sebe, protože už jí to začínalo lézt na nervy. Předpokládala, že to půjde rychle, že se tím ani jeden z nich nebude chtít zdržovat, ale bohužel se spletla - Styles si chtěl dnes očividně hrát na detektiva.

Chvíli, jakoby pátral v paměti, kde to jméno už slyšel, když si vzpomněl. „Vy jste ta slečna, která ráda přemýšlí, viďte?" Jeho rty se nepatrně roztáhly do úsměvu. Brunetka nepatrně protočila očima a kývla. Byla docela překvapená, že si ji pamatuje.

„No, chtěla jsem s vámi mluvit právě ohledně vašeho volitelného předmětu." Brunetka se znovu, tentokrát už jen pro jistotu, odmlčela. Chtěla se ujistit, že už ji nepřeruší. Nezdálo se, že chtěl něco dodat, ani se na ni nedíval. Pohled mu mířil kamsi do zdi, ale brunetku to nevyvedlo z míry, chtěla se s ním domluvit za každou cenu.

„Víte, na dodatečné hodiny angličtiny chodím už od druhého ročníku a vážně mě to baví i zajímá. Nikdy se nenaskytl problém, který se přihodil zrovna letos; myslím tím, že by na mě už nezbylo místo. Pokaždé se tam lidé spíš doplňovali, než aby se dobrovolně přihlásili. Nechci se Vás nijak dotknout, ale předpokládám, že je to vaší vinou, že se zapsalo tolik dívek, které by tam nikdy v životě nešli."

Stylesovi už dávno zmizel ten lehounký úsměv, který se na jeho obličeji zdržel jen krátce. Madeline viděla, jak ji celou sjel pohledem a pomalu se vrátil zpět k jejím očím. „To je ovšem možné, slečno Ondersonová, ale já s tím nemohu nic udělat." Tohle byla věta prvotřídního snoba.

„Vy tedy chcete, jestli jsem vás správně pochopil, abyste se těchto hodin mohla účastnit také." Pokračoval.

„Ano." Dívka neměla slov. Jeho jednání ji vyvádělo z míry.