Real

týden 1. (1/13)

Venku bylo příjemně, ani vedro, ani zima; prostě tak, jak to má být. Sídliště se zaplňovalo ospalými lidmi, kteří se chystali na další perný den. V korunách stromů zpívali ptáci a na silnicích se rojily dopravní prostředky. Jedna mladá dívka se zrovna za takovým podobným hnala. Neposedný batoh jí poskakoval na zádech sem, tam a země silně vnímala její těžké došlapy. Pečlivě střídala jeden dlouhý skok za druhým, zkrátka musela ten autobus dostihnout; první den školy přeci nemohla přijít pozdě, to nešlo.

Jak dobíhala k zastávce, dobře věděla, že řidič čeká jen na ni. Poslední kroky dobrzdila a udýchaně nastoupila do vozu. Opřela se o zadní výstavbu, chytila se tyče a začala hlasitě oddechovat. Zvládla to, což ji donutilo k mírnému úsměvu. Teď už jí čekala jen dlouhá jízda do toho ústavu. Při představě, že by musela stát po celou dobu, se jí však mírně znechutila, a tak vyhledala nejbližší volné místo, kam se posadila. Batoh si položila pod nohy, z kapsy vytáhla mobil se sluchátky a zaposlouchala se do písničky. Milovala hudbu. Chvíle, kdy mohla nerušeně přemýšlet při zvuku tónů, se jí zamlouvaly nejvíce. Odpoutala se od okolního dění a zadívala se okýnkem ven. Přemýšlela nad nadcházejícím rokem. Pro ni a její spolužáky to bude poslední doba, kterou stráví spolu, pak se všichni rozejdou a už se tolik stýkat nebudou, snad na sebe někteří i zapomenou. NE! Tahle myšlenka se jí vůbec nelíbila, a tak hned začala přemýšlet nad něčím jiným.

Celou cestu pokojně dumala. Vedle ní si přisedávali pokaždé jiní pasažéři, ale ona neznala nikoho z nich. To nerušené přemýšlení byla jedna z výhod při cestování sama. Bylo to kvůli tomu, že bydlela úplně na opačné straně, než téměř všichni žáci Samuelsonové střední.

Brunetka vystoupila z autobusu a rozešla se ke zdobené kovové bráně, navazující na karmínově cihlovou zeď, kterou byla škola obehnána. To už sama nebyla, okolo ní totiž na pozemky školy prudilo mnoho lidí. Cestou si z uší vyndala sluchátka a zastrčila je do kapsy džínů. Očima pátrala po známých tvářích. Rozpoznala některé studenty z nižších ročníků, ale ona hlavně chtěla najít dvě, pro ni velmi důležité, osoby. Pohledem se snažila proniknout skrz těla studentů, kteří jí bránili ve výhledu. A pak, uviděla ty dva u brány. Pocítila, jak celým jejím tělem proudí místo krve kapičky napěchované štěstím. Tak ráda je zase viděla.

Zrychlila tempo a zamířila přímo za nimi. Čím blíž k nim byla, tím víc rozpoznávala detaily svých nejlepších kamarádů. Vysoký chlapec s rovnými hnědými vlasy, s nimiž si mírný ranní vánek radostně pohrával, byl teď ležérně opřený o zeď a vedle něj drobná dívenka v černých šatech a s černou buřinkou, jež silně kontrastovala, s jejími krátce zastřiženými blonďatými vlasy, podmračeně pozorovala lidi, procházející kolem ní.

První si přicházející dívky všiml hoch. Zkoumavě se na ni zadíval, přičemž mu mírně zacukaly koutky. Podle něj vypadala snad ještě krásněji než na konci minulého školního roku, což mu připadalo zhola nemožné. Její chůze byla tak uvolněná, což způsobovalo tu ladnost, s jakou se nesla. Část jejího oblečení si pamatoval z minulosti, ale béžový pletený svetr a hnědé oxfordky mu byly zcela neznámé.

Loktem drkl do blondýnky, aby ji upozornil na nově příchozí. Dívčin zachmuřený výraz se ráz naráz proměnil v rozjařený úsměv. „ Tady je!" zazněl blondýnčin zvučný hlas a začala si to vykračovat naproti brunetce, která už skoro běžela, aby mohla padnout do objetí své nejdražší kamarádce. Poslední kroky, pro každou z nich už nic neznamenaly. Vzájemně si padli do náručí.

Brunetka se musela krapet sehnout, jelikož byla tak o hlavu větší než její společnice. Nebyl to pro ni však žádný problém.

„Chyběla jsi nám." Slyšela ji tlumeně. Konečky blonďatých vlasů brunetce šimraly tváře, ale to nebyl jediný důvod, proč se usmívala. Těch důvodů bylo hned několik. Octla se znovu po dlouhé době v prostředí jí důvěrně známém, po boku lidí jí nejmilejších. A když vzhlédla, její pohled se setkal s chlapcovým. V ten moment se její úsměv ještě víc rozšířil.