Právo nevypovídat w/Vitaa

| 12 |

   „Nechtěla bys- víš co, nic." Normálně bych mu odpověděla něco chytrýho, ale teď mi nějak došla slova. „To nemyslíš vážně, že ne?" Dívala jsem se na něj nevěřícně a doufala že mi vážně řekne o co jde. „Myslím," odsekl, na moji 'otázku' a otočil se na patě s celkem divným obličejem. Přislo mi to vtipný, tak proč se nezasmát že jo.
Prohodili jsme si obličeje, tentokrát jsem se smála já a on jakože „Co ti na tom přijde vtipný?" A já jakože „Ty!" A on jakože „Díky."
A já si uvědomila, že to říkám nahlas.
A teď jak to zamluvit, ne to nezamluvíš. „Ale vážně, kdyby jsi vidět ten svůj obličej, to by se zasmál i mrtvej." Plácla jsme první kravinu, co mě napadla. On nad tím protočil očima a nadhodil ten pohled, kterej značil, že má ještě jednu otázku. Nadzvedla jsem obočí a čekala co zase řekne. "Letěla jsi někdy letadlem?" „Ne a ani nechci." Letadla nemám ráda, mám strach z výšek a několik hodin v letadle, bych asi nepřežila. „Takže tě do letadla dostaneme pod jakou podmínkou?" Zeptal se na otázku, kterou jsem vážně slyšet nechtěla. „Nedostali byste mě do letadla ani za zlatý prasátko. I když za to možná." Jeho pobavený pohled mě usvědčil o tom, že sebevědomí mu nechybí. Si vážně myslel, že s nima někam poletím? „Takže to nebude těžký." pobavený obličej, pobavený hlas. „Já ti říkám, že nikam nepoletim." Začala jsem chodit po pokoji, protože moje nervozita byla nad čarou. Zastavila jsem se asi až po pěti minutách. Někdo mě držel za ramena a nehodlal pustit, jak jsem to poznala? Dalších pět minut se snažím vymámit z jeho stisku. Moje odhady času jsou něco jako znalosti z matiky. Nebudeme to komentovat. „Nemůžeš mi aspoň podat mobil? Už se celkem nudim."
Řekla jsem po chvilince, protože už to byla vážně otrava jen tak stát a dívat se z okna. „Tak se se mnou aspoň bav ne? Jinak ti tady umřu nudou!" „Až mi odpřísáhneš, že do toho letadla půjdeš." „Okej půjdu, ale nepoletim." „Vtipný" „Řekl Vitaa a pustil mě, asi si myslel, že to myslím vážně. „Ironie je dobrá věc a překřížené prsty taky, víš to?" Otočila jsem se k němu zády a zdrhla z domu, mířila jsem si to k parku. Celou dobu za mnou běžel a ve chvíli, kdy jsem se na něj otočila. Měl v obličeji nejen soustředěnost, ale i úšklebek. Nechápala jsem a otočila se zpátky, s pocitem že ještě chvíli budu na pevné zemi. Odkdy je v parku rybník pomyslela jsem si, když jsem už plavala ve vodě, do které jsem před chvilkou omylem 'přiběhla'? Vitaa se začal smát, jako kdyby mu někdo řekl vtip o Pepíčkovi, ty jsou vždycky nejlepší. Už stačí jen aby přiběhla Zoe s Mattemem, ale mám pocit, že ti dva mají na práci něco zajímavějšího, sluch mi totiž ještě sloužil, když jsme byli doma. Ten idiot po celou dobu klečel u kraje rybníka, protože ho jeho vlastní nohy asi neudrželi.
Po deseti minutách za mnou konečně přiběhl a pomohl mi vylézt z vody.
Spíš se o to jen pokusil. Jenže mně se voda líbila a chtěla jsem aby si tu krásnou koupel užil i ten můj 'zachránce' takže jsme ho za ruku, kterou mi nabízel stáhla k sobě. „Užívej," řekla jsem, když jsem opouštěla rybník bez jeho doprovodu. Už jsem chtěla jít zpět domů, ale něco mě zastavilo. Tedy spíš někdo. Vitaa si mě otočil čelem k němu.
Dívala jsem se na něj s pohledem, jako co chce dělat. Beze slov se ke mně naklonil a políbil mě. „Takže?"
„Poletím." Povzdechla jsem si.
Usmála jsem se do polibku, který mi věnoval hned po mé odpovědi.