Právo nevypovídat w/Vitaa

| 37 |

   Slyšela jsem blížící se hlasy a křik policistů. Takhle to nemělo skončit.
Všechno je to vlastně moje vina, kdybych do toho nezatáhla i Mattema a Vitu. Mohla jsem si tady klidně pobíhat a zabíjet a nikdo by si toho nevšiml. Hlasy už byly blízko, hodně blízko a mně nezbývalo nic jiného než se s bolavou nohou pokusit se posadit a zvednout ruce.
Přiběhlo k nám asi pět mužů a za nima další dva se psy. No tak to mi ještě scházelo. Nesnáším psy a jestli je pustí tak za sebe neručim.
Tak mě napadá, co kdybych zavolala policii na policii za to, že nás chytli. To by asi nebyl dobrej nápad.
„Budeš mi chybět" Prolomil to 'ticho' Mattem a vůbec mu nevadilo, že nám teďka ti zmrdi dávají pouta. „Uvidíme se ještě u soudu," řekla jsem a vlastně i doufala, že mám pravdu. Přeci jen, těch mrtvol nebylo málo a je dost možný, že už po nás pátrali kvůli předešlým vraždám. A také je tady stále fakt, že dnes jsme nevraždili my.
   A já přísahám, že jestli se z tej cely někdy dostanu živá, tak se budu mstít.

   „Máte právo nevypovídat, vše co řeknete může být u soudu použito proti vám." A tady jsem toho poldu přestala vnímat.
„Hlavně si dávej pozor ať ti nespadne mejdlo." Začala jsem se smát, je to takovej divnej pocit, když tohle skoro furt slýcháš v televizi a pak to řekneš ty sám. „Haha moc vtipný." „Mlčte." Promluvil jeden z fízlů a já měla chuť mu jednu vrazit. A nebo ho odprásknout, ale ti hajzlové nám vzali zbraně. „Nebo co?"

Příště drž laskavě hubu, protože tohle nebyl dobrý nápad. Rozumíš?
S láskou, Tvůj Mozek.

   Místo odpovědi vytáhl něco z nějakej kapsy, nebo co to je za kravinu. A po chvíli mi tím něčím zalepil pusu. Jo aha izolepa. A jako jak se teďka mám bavit s Mattemem? Co je toto za čajový dýchánek sakra. Fajn ten se taky k řeči moc nemá. Nejdřív se začal smát a pak měl zalepenou pusu úplně stejně jako já. Skvělý to pocit. Jestli mi servou rty tak je zabiju. A klidně u soudu, je mi to jedno. Nezdá se vám, že už jedeme nějak dlouho?

   Vždycky jsem chtěla vědět, jak to vypadá ve vězení a je to tady, ne že bych teď byla nějak nadšená, ale 12 let za mřížemi? To přežiju. Počkat 12 let? Vždyť mi bude 31. To mi nemůžou udělat. Budu mít vůbec někdy s takovou děti? A co když mi je odeberou. Budou mě hlídat i když už budu pryč?
Myšlenky mi začaly hlavou opět kolovat rychlostí blesku a že by mi to vadilo? Ne. Aspoň jsem nemusela myslet na to, že Mattema nejspíš neuvidím 12 let. Nějací dva chlapy mě po sakra dlouhej době opět chytili a vedly bůh ví kam. Se smutným výrazem jsem se ještě podívala na Mattema a ten mi pohled oplatil.
Tak doufám, že tam budou aspoň nějaký fajn lidi, když už nic jinýho.

   „Jsem Amanda." Tohle asi nebude nějaká křehká květinka, která tady je jen na 12 let. „Lucy, na jak dlouho tady jsi?" Prostě mi to nedalo, já se musela zeptat. „Hádej." Uchechtla se, na hádání jsem já odborník. „Em nevím, dvacet let?" Popravdě bych řekla, že i klidně doživotí, ale nechtěla jsem ji urazit. „Víc, mnohem víc." Fajn. „Doživotí?" „Správně." Začala poskakovat a tleskat, jako malá holka o Vánocích. Po chvíli ale zvážněla. Ironická radost, herecký výkony na jedničku. Je dobrá.
„Snad se mě nebudeš bát, pochybuji, že ty tu se mnou máš bejt dýl jak 15 let." „12 let," řekla jsem nepřítomně a opět začala přemýšlet nad Mattemem.

   Tohle bude snad těch nejdelších dvanáct let v mým životě.

| THE END |