Právo nevypovídat w/Vitaa

| 34 |

   „Ty někoho čekáš?" Zeptala jsem se Mattema. Jsme totiž u něj, jelikož Zoe ještě takový překvapení nepotřebuje.
No a právě teď někdo zazvonil. Mattem zakroutil hlavou a vydal se ke dveřím. Já jsem se posadila a opatrně nahlížela ke dveřím. Nebylo sice vidět nic jinýho než Mattemova záda, ale slyšet šlo dost. „Čau, co tady děláš?" „Nazdar, Kamo normálně neuvěříš." A tady mi došlo o kom je řeč. „Ty tam někoho máš?" Do prdele.
   „Dořekni to." „No takže dneska k nám nastoupila nějaká holka ne? Představila se jako Danielle Collins a mně byla povědomá ne? No jasně, že to byla Lucy." „Jako naše Lucy?" Uvidíme se v nějakej komedii Matteme, tvoje herecký výkony? Na jedničku. „Jo! No a ten rok ji prej nějaká další holka vyhrožovala. Prej zabila tři lidi, chápeš to?!" Hádejte, kdo měl chuť okamžitě se zvednout a odprásknout ho. „Si děláš prdel ne?" „Ne, hej ale takhle to řekla ona. Reálně, nevěřím. Proč by to někdo dělal?" Odpověděl mu, proč mě to ani nepřekvapuje? „A co jsi jí na to řekl?" „No co asi, že ji miluju a ještě si to rozmyslím." Zřejmě promyšleno. „A ona tomu věřila?" Začal se smát. „Jo, ježíši to nepochopíš. No nic já už půjdu, ať na tebe nemusí ta tvoje čekat. Jo jinak kdyby jsi jí někdy potkal, neříkej jí to." Teď už se smál i Vitaa.
Mattem hned jak zavřel dveře přiběhl a objal mě. Začal mi do vlasů šeptat uklidňující slova ač to moc nepomáhalo.
Proč jsem byla tak naivní? Co budu dělat zítra? Co když řekne, že mi odpustil? Jak se budu muset chovat?
Potřebuju se uklidnit, to nemá cenu. Nemůžu tady přece sedět u Mattema v náruči a brečet. Benne měla pravdu, city vraha jsou pěkný svině. Musím to změnit. „Jdem do parku," řekla jsem bez jediného náznaku další emoce. „Co tam?" „Vraždit." Stručná odpověď a pro něj zřejmě příjemná, protože se mu ihned na tváři objevil úsměv. Pochybuji, že má Mattem zbraň, no tak mu budu muset půjčovat. To se snad zvládne. „Tu rodinku támhle necháš bejt, že jo?" Zeptal se mě, když už jsme došli do parku a ukázal na dvě dospělé osoby co mají na klíně dvě malé děti a povídají si. „To snad nemyslíš vážně? I já mám srdce!" Vynadala jsem mu. A rozešla se směrem, k místu, kde se většinou najde nějaký osamělý člověk.
Samozřejmě, že tam seděl jeden starý pán a pro nás naštěstí spal.
Opatrně jsem k němu došla tak aby se nevzbudil a vytáhla zbraň a tlumič, který jsem na ni hned nasadila. Ještě jsem se ohlédla jestli tady nikdo krom nás tři není a měla jsem štěstí, nikdo tady nebyl.
Podívala jsem se na Mattema, který měl podobný úsměv jako já. A potom. Tlumený výstřel, krev, mrtvola, úsměv. Rychle jsem se zvedla a s Mattemem za zády odběhla, zdržovat se u mrtvoly je hloupost.
Byl to příjemný pocit, hlavně představit si na místě toho děduly někoho jiného. „Představila sis tam někoho jinýho viď?" Kývla jsem a oba jsme zase propukli v nekontrolovatelný smích.