Právo nevypovídat w/Vitaa

| 16 |

   „Fajn." Sepla jsem ruce k sobě a hluboce se nadechla. „Jsem anorektička," řekla jsem to rychle a hned si dala ruce před obličej, kdyby mi náhodou chtěl dát facku.
Zatnul ruce v pěst a obejmul mě. Myslela jsem, že se udusim, ale díky bohu netrvalo dlouho a on se ode mě odtrhl. Celkem dlouho to vstřebával, potom jen zakroutil hlavou a odešel.
Otočila jsem se ke zdi a začala brečet nanovo. „Lucy?" Neodpovídala jsem „Jen jsem potřeboval na vzduch, nezlob se na mě." Přišel za mnou a otočil si mě k němu čelem. „Proč pláčeš?" Nepromluvila jsem a jen mu zabořila hlavu do hrudi. Pocit bezpečí a hlazení ve vlasech mě uklidnilo do pár minut. „Jdu se najíst," řekla jsem, nemůžu to takhle nechat. Už teď mi jdou vidět žebra, jak bych vypadala potom? Bez představy radši, děkuju. Koukal se na mě nejdřív překvapeně, ale pak se usmál a šel se mnou.

| O TŘI DNY POZDĚJI |

„Máte vážně všechno?!" Zakřičela jsem ještě z pokoje, už poněkolikáté.
„Ano lásko, máme všechno," řekl Vitaa, který momentálně procházel vedle a políbil mě. Byla jsem strašně vystresovaná a zdálo se mi, že Vitaa ví, že se to snažím zdržovat, abych nemusela do letadla. Kufry byly už přichystané u dveří, Mattem s Vitou byli v obýváku a čuměli na televizi.
A Zoe dělala něco v kuchyni. Pro to abych se zbavila anorexie jsem udělala už snad všechno, ale stále většinu jídla co sním, vždycky vyzvracím. Začíná mi snad bulimie?
Štve mě to, jsem čím dál víc hubená a troufnu si říct, že by si mě někdo mohl splést s kostrou. Máme asi čtyři hodiny do letu, takže celkem čas. Na letiště to máme za dvacet minut, takže ještě lepší. „Jedla jsi dneska?" Zeptala se Zoe. „Vlastně ne, ale já nemám hlad," odpověděla jsme jí a v tu chvíli byly pohledy i těch dvou z obýváku mířený na mě. „Fajn pardon, jdu si dát müsl." Zvedla jsem ruce do obraného gesta a šla si pro misku. „Na co koukáte?" Snažila se Zoe zaujmout kluky, kteří koukali na fotbal. Musela jsme se nad tím ušklíbnout. Bylo to vtipný.

   Mattem vzal do ruky ovladač a přepl tam další sportovní kanál, basket?
„Hej to tam nech jdu se koukat s váma," zakřičela jsem na něj. Fandila jsem samozřejmě červeným, vůbec mě nezajímalo, že je to podle států, nebo co to je. Prostě měli červený dresy, tak jsou červení. „Lucy?" „My už jdeme, takže jdeš s náma?" Zasmála se Zoe. Vážně se mi teďka naskytla šance nikam nejít, nesedět v letadle a jen koukat na basketbal? „Zůstávám tady." Zářivě jsem se usmála na všechny tři a opět obrátila pohled k televizi. „To bolí," zakřičela jsem, když mě někdo začal tahat za ruku. „To mě sice velice mrzí, ale já si dělala srandu!" „Tak mě napadlo, že potřebuju vědět jestli vyhrajou červení." Dobrá narážka Lucy, fakt jo. „To je Dánsko zlato, navíc by si se tady nudila," odvětil mi Vitaa „Jsou čtyři ráno a ty mi říkáš, že bych se nudila? Já bych prospala celej den!" A to myslím vážně, šla jsem spát sice v sedm hodin, ale i tak. „Už čtyři? Letí nám to za tři hodiny, dělej zvedej se!" Zakřičela Zoe, já se podívala lítostivým pohledem na MaTTema, který do teď mlčel. „Pravda měli by jsme jít," prohodil najednou. „Ok už jdu, jen si to nahraju." Vzala jsem do ruky ovladač a zmáčkla červené tlačítko na nahrání pořadu.
Zvedla jsme se z pohovky a šla si pro mikinu.
Venku je sice strašný vedro, ale nevím, jaký to bude na letišti.
„Já nikam nejdu" Trucovala jsem v autě, když už jsme byli na parkovišti kousek od letiště. „Jdeš." „Víš že mě ten bok bolí. Nemůžu chodit." Podívala jsem se na něj. „Já tě tam klidně donesu." „Bylo to myšleno ironicky." Zasmála jsem se a už vystupovala z auta. Nemůžu jim zkazit dovolenou tím, že nestihnou let.

   Několik metrů od nás stál Dave a jak jsem ho poznala? Fialový vlasy nemá moc lidí.
Vypadalo to, že jsem jediná, která si ho všimla. Okamžitě jsem chytla Vitu za ruku a táhla ho k letišti. „Ještě počkej musíme vzít zavazadla zlato." Dal mi pusu na líčko a otevřel kufr od auta. „Už můžeme jít?" Podívala jsem se na něj po chvilce s plnýma rukama. Zoe a MaTTem si povídali něco na druhé straně auta, takže jsem je nevnímala. „Jaktože chceš najednou tak moc jít?" Zasmál se mi, povzdechla jsem si. „To je jedno, jen se těším." Nic lepšího mě fakt nemohlo napadnout. Viděla jsem jak si mě Dave všiml a začal se k nám přibližovat. „Jdeme." Usmála jsem se a táhla za sebou dva kufry neboli můj a mé spolubydlící.

   Všechny zavazadla už byly v letadle a my jsme právě nastupovali. Díky bohu nesedíme daleko od sebe.
Já sedím vedle Vity, nějaký paní a vedle je ještě nějakej pán. Zoe sedí o sedačku před náma. A o sedačku vedle ní, sedí Mattem, takže jsme od sebe vážně jen kousek.

    Vzbudila jsem se na Vitovi rameni a hned si pokládala otázku „Já jsem usnula?" Odpověď však byla jasná.
Slyšela jsem letušku, která oznamovala, že přibližně za hodinu bychom měli být na letišti.
Odkud my pojedeme už jen pár kilometrů do apartmánu. Poklepala jsem mírně Zoe na rameno, abych zjistila jestli spí, protože Vitaa teda spal. „Už jsi vzhůru?" Šeptla na mě Zoe a uchechtla se. „Jo už jo." „Já se strašně nudím, nechceš si povídat?" Zeptala jsem se jí. „Jasně že jo, tvoje první pocity z letadla?" „Já ani nevím, na to, že jsem se toho tolik bála, tak je to v poho. Ale možná to bude tím, že jsem spala." Zasmála jsem se. „No vidíš a těšíš se? Hotel máme přímo u pláže!" „Samozřejmě, že těším!"

   „Zoe? Můžu se tě na něco zeptat?" „Jasně." „Ale nikomu to neřekneš." „Neboj," ujistila mě ještě, podívala jsem se na Vitu, jestli ještě spí, díky bohu ano. „Neviděla jsi Dava?" „Ne proč, on je tady?" Řekla to celkem nahlas, lekla jsem se, že vzbudila Vitu a moje předvídání se bohužel vyplnilo. „Ticho." sykla jsem na ni a oproti ní potichu. „Co se stalo?" Zeptal se Vitaa za mnou. „Nic, spi dál." Usmála jsem se na něj a políbila ho. „Ano je," šeptla jsem na Zoe. Vitaa díky bohu nevěděl o co jde, takže tuhle větu mohl slyšet. „Kdo tady je?" Slyšela jsem opět hlas za mnou. „Neřeš." Povzdechla jsem si a opřela se do sedadla. „Lidi jděte ještě spát, já jdu taky," řekla Zoe a otočila se zpátky zády k nám. „Řekneš mi, kdo tady je?" „Uvidíš ho na letišti a teď dobrou." odpověděla jsem mu a opět si hlavu opřela o jeho rameno, tentokrát vědomě.

   „Hrdličky vstávejte," řekla Zoe. „Ještě pět minut," odsekla jsem. „Za pět minut jsme tam, takže dělej!" „Už?!" Zírala jsem překvapeně na Zoe. „Ano už, tak dělej"
Stáli jsme už na letišti, díky bohu všichni čtyři. Teda bylo nás tam trochu víc, ale řešila jsem jen nás čtyři a Dava. Ohlížela jsem se, jestli ho čirou náhodou neuvidím a spadl mi kámen ze srdce, když jsem ho nikde neviděla. Ale objevil se další, když jsem slyšela svoje jméno.