Dívka, co vyla s vlky

Podezření

Tay odešel až pozdě večer a já nemohla usnout. Ležela jsem na posteli, hlavu jsem měla položenou na Anubově hrudi, koukala jsem se do stropu a donutila jsem se přemýšlet, co za hlas se mi to v hlavě neustále ozývá.

,,Proč nad tím stále tak moc dumáš?" Cukla jsem sebou. ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se do ticha pokoje. ,,To bys ráda věděla, viď?" Ten hlas si se mnou hrál, ale přesně na to jsem zrovna neměla náladu. ,,Tak kdo jsi?" Řekla jsem více nahlas, jako by to snad mělo něco ovlivnit. ,,No tvé svědomí nejsem." Vysmíval se mi snad? ,,Nechci hrát žádné hry! Tak kdo jsi?" ,,Otázkou je, kdo jsi ty." Zarazila jsem se. ,,Jsem Amy, kdo jiný?" ,,A jsi si jistá, že víš, kdo jsi?" Už mě to nebavilo... Znovu jsem už neodpověděla. Ale ta otázka mi ležela v hlavě: ,,Kdo vlastně jsem?"

Ráno jsem se probudila totálně vyčerpaná. ,,Anube přestaň..." Řekla jsem vlkovi, který mi s radostí olizoval obličej. Odtáhl se, sedl si naproti mě a čekal. ,,Tak pojď." Nadšeně se zvedl, vyběhl z pokoje a sotva jsem se zvedla, už jsem slyšela, jak na mě "štěká" z kuchyně.

Sebe i Anubise jsem obdařila pořádnou snídaní, převlékla jsem se, učesala, sebrala jsem si věci a vyšla jsem. Čekala jsem, že na mě Tay bude čekat před domem, ale nebyl tady. Zkusila jsem mu zavolat, ale položil to...

Zmatená jsem odešla do školy a celou cestu jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli Taylora někde neuvidím, ale nic. Dokonce se ani celý den neukázal ve škole. Měla jsem v žaludku takový ten špatný pocit. Možná, že to bylo jen tím blafem ze školní jídelny, ale spíš to byl strach o Taye...

Hned po škole jsem se vydala domů. Odhodila jsem batoh a rychle se převlékla. Vzala jsem Anuba ven a chtě nechtě jsem si ho musela připnout na vodítko a dát mu náhubek, protože jsme šli mezi lidi. A těm nevysvětlíte, že ten vlk je zcela krotký a bezproblémový... Anubis sice protestoval, ale neměl na výběr. Aspoň jsem mu za to slíbila nějakou mňamku a procházku do lesa.

Došla jsem s Anubisem až před Taylorův dům a zazvonila jsem. Otevřela mi Taylorova máma, která se docela lekla, když viděla po mém boku sedět obrovského bílého vlka, který na ni zíral těma jeho žlutýma kukadlama. Nakonec se ale uklidnila a zeptala se: ,,Ahoj Amy, copak bys ráda zlatíčko?" Vždy mě měla ráda. ,,Dobrý den, moc se omlouvám, jestli vás nějak ruším, ale Taylor dnes nepřišel do školy a nebere mi mobil. Je v pořádku?" Paní Smithová se trochu zarazila, jako by snad nevěděla, co mi má říct, ale nakonec odpověděla: ,,Ano, je v pořádku, jen je nemocný. Dneska spí, ale můžeš se stavit třeba zítra." Sotva jsem něco stačila říct, zavřela mi před nosem. To se mi nelíbilo. Podívala jsem se na Anuba. Znovu se ozval ten hlas. ,,Lže ti."