Dívka, co vyla s vlky

Zjištění

Ještě toho dne odpoledne jsem se tedy vydala opět k Taylorovi domů. Zaklepala jsem a po chvíli mi otevřela jeho máma. „Jee, ahoj srdíčko," řekla nejistě, „Taylor tu teď není." Chvíli jsem váhala, co na to říct, ale nakonec jsem se rozhodla. „Promiňte, ale mě už toto opravdu nebaví... Umírám strachy, co s ním je a vy mi to nechcete říct!" Mlčky na mě hleděla, ale nakonec řekla: „Dobře, tak pojď dál."

Taylorova máma mě zavedla do jejich jídelny. U stolu seděl Taylorův otec s hlavou v dlaních. Po chvíli ji zvedl a usmál se na mě, ale viděla jsem jen člověka plného zoufalství, strachu a nejistoty. Ne toho sebevědomého Taylorova otce, kterého jsem znala už od dětství. „Zavedu tě za ním, jestli chceš. Ale prosímtě, neděs se." Jen jsem kývla. Taylorova máma mě vzala jemně za paži a vedla mě k nim do sklepa.

A tehdy jsem pochopila. Ve sklepě byla obrovská klec s černým vlkem. Koukal na mě. Koukal na mě pár jasně modrých očí. „Půjdu. Kdybys něco potřebovala, ozvi se." Řekla mi Taylorova máma a já jen tupě přikývla, přičemž jsem nespouštěla pohled z černého vlka.

„Taylore?" Řekla jsem po chvíli a přistoupila jsem až ke kleci. Vlk si sedl tak, aby mi viděl do očí a já věděla, že je to Tay. Ty oči bych poznala všude. Chtělo se mi plakat. Rychle jsem se zvedla a běžela jsem za mámou od Taylora. „Můžu...můžu ho pustit?" „Můžeš, ale zamkni." Pronesl Taylorův otec do prázdna. Jen jsem nechápavě poděkovala a vrátila jsem se zpět do sklepa.

Zamkla jsem. Taylor se na mě díval. Otevřela jsem klec. Celý šťastný z ní vyběhl a povalil mě na zem. „Tayi, dost." Řekla jsem a nemohla jsem se přestat smát. „Amy, ahoj." Hlas v mé hlavě. Zase. Ale tentokrát to byl Tay. „Jak jsi to udělal?" „Jak jsem udělal co?" „Mluvíš na mě." „Jo, já vím. Mluvím i na rodiče, ale ti, jako by mě neslyšeli..." A v ten moment mi to všechno došlo. „Tayi, neslyší tě. To jen já. Mám dar. Mohu mluvit s vlky. Proto ti teď rozumím. Musím se tě na něco zeptat... Co se ti stalo? Proč jsi najednou vlkem?"