Dívka, co vyla s vlky

Nečekané usmíření

Bylo ráno, zvonil mi budík a já cítila, jak nešťastná a zároveň nadšená jsem. Vypla jsem budík, vstala jsem, převlékla jsem se a byla jsem připravená jít do školy.

Rozloučila jsem se s Anubem, který absolutně vůbec nechápal, co se děje a vyšla jsem před dům. Táta za mnou zavřel vchodové dveře a já se jen bolestně koukala do prázdna přede mnou. Byla jsem zvyklá, že vždy, když byla škola, tak na mě Tay čekal před domem. Ale dnes, poprvé, ne.

Ve škole jsem klasicky zaujala své místo v poslední lavici u dveří a místo vedle sebe jsem držela Taylorovi. Bála jsem se, že se po mně ani neohlédne, ale snažila jsem se na takové věci nemyslet.

Najednou mě z mého toku myšlenek vytrhl Taylorův hlas. ,,Amy, haló, je tam někdo?" Řekl s tím jeho typickým úšklebkem. ,,A-aa, Ta-y..Taylore! Ty, ty jsi.. totiž teda..." Umlčel mě tím, že dal svůj ukazováček na moje ústa. Uklidnila jsem se a on dal svou ruku dolů. ,,Myslela jsem, že jsi na mě naštvaný a už se mnou nechceš mluvit..." Řekla jsem smutně, překvapeně a provinile zároveň. Tay jen kroutil hlavou a řekl: ,,Mám tě rád Amy. A bolelo mě, že jsi dala přednost tomu zvířeti přede mnou, ale ty jsi prostě taková a to nezměním. Takže... toto místo je pro mě?" Nadšeně jsem se zvedla ze židle a silně jsem jej objala. ,,Jo Taylore, jo, pro tebe." V očích jsem měla slzy štěstí.

Po škole šel Tay ke mně. Vzala jsem Anuba za obojek, který jsem mu nedávno pořídila a snažila jsem se mu vysvětlit, že Taylor je v pohodě. ,,Jak myslíš. Budu ho respektovat. Ale potom za mnou nechoď se slzami v očích, že jsi mě neposlechla." Ozvalo se v mé hlavě. Opět jsme nechápala, ale byla jsem za to vlastně celkem ráda. Zbytek dne jsem strávila s Anubem a Tayem u mě v pokoji. A takto šťastná jsem už dlouho nebyla.