Cesta ke slávě [mha ff]

1- První den

,,Tak čau !" ,,Jo jo, uvidíme se zítra !" rozloučím se s mojí nejlepší kamarádkou po škole a zamířím domů. ,,Miluju podzim" pomyslím si když procházím parkem plného žlutého, oranžového a vínově červeného listí. Tenhle malý ale krásný park je jenom jednu odbočku od našeho domu takže sem chodím každý den ale na podzim je to tady stejně nejkrásnější. Je tady dokonce i malé jezírko s Koi kapry. Když vyjdu z parku ještě se otočím a vychutnám si ten nádherný pohled. Naše ulice je velmi klidná protože je až na samotném kraji Tokya. Proto mě ještě víc zaskočí to co slyším. Policejní houkačky. Velmi rychle se otočím a běžím domů. Co se stalo ? Jsou všichni v pořádku ? Nestalo se něco mým rodičům ? To jsou myšlenky které mi v tu chvíly probíhají hlavou když se vyřítím z ulice a ztěží zvládnu nespadnout když zatáčím do naší ulice. To co vidím mě ale úplně zastaví. Stojím tam jako zkamenělá mezitím co se mi slzy hrnou do očí jako by mi je chtěli zaplnit abych nemusela vidět to, co vidím. Vidím tři policejní auta. Před naším domem. A taky hromadu mužů v jasně modrých uniformach jak z domu vyvádí mé rodiče a nasazují jim pouta. Před obličejem mi prolítne list a probudí mě tak z šoku. Ihned se moje nohy rozpohybují a já už poměrně zadýchaná běžím k rodičům. ,,Hej !!! Počkejte !!! To přeci nemůžete !!!" zakříčím už z dálky na policisty. Mezitím co se všechny pohledy stočí na mě už tam stihnu doběhnout a vydýchávat se. Přistoupí ke mě detektiv s psí hlavou ,,Ale ano, můžeme. Tvý rodiče se zapletli do prodávání drog a teď za to budou pykat. Tvoji rodiče jsou padouši." řekne né zrovna mile a otočí se na ně. ,,Běž se s nimi aspoň rozloučit potom si sbalíš věci a vzhledem k tomu že nemáš žádné příbuzné tě dovezeme sirotčince." řekne uslintaná kebule a pustí mě k nim. Přiběhnu k nim a mámu i tátu obejmu. Asolutně jsem netušila že něco takového dělají. Celou dobu mi lhali a já jsem jim věřila. ,,Omlouváme se Haru." řekne mi táta když ho už tahají do auta. Mamka už v autě sedí ale ještě než policista zavře dveře na mě zavolá ,,Opatruje se zlatíčko a přijď nás navštěvovat !" a už přes zavřené dvěře se na mě smutně usměje. Ten úsměv mě zlomil, jakoby na me ta tíha všech těch slov dolehla až teď a klesnu k zemi a rozbrečím se. ,,Tvoji rodiče jsou padouši" ta věta mi v hlavě zní furt dokola. Dvě auta už odjela a už tu jsou jenom dva policisté co mají nastarost mě dopravit do sirotčince.

*PÍP PÍP PÍP PÍP*

Probueldím se. Po tvářích mi tečou slzy a klepu se. Zase. Už zase ta vzpomínka ten ten den. Na den kdy mi zatknuli rodiče. Už je to pět let a já jsem stále v sirotčinci. Nikdo si me neadoptoval. Většinou protože jsem buď moc stará nebo dcera padouchů. A taky kvůly tomu jak vypadám. Nedávno jsem si totiž ostříhala a nabarvila vlasy. Vlasy mám nyní úplně na krátko a k tomu černé. Jako kdybych se snažila stát někým jiným. A taky nosím brýle. Kvůly tomu když mi jedno dítě málem vypíchnulo oko vidličkou. Vzhledem k tomu že mi je šestnáct tak tady většinou pomáhám pracovnicím. Taky na mém levém oku (to je to málem vypíchnuté) musím nosit speciální šedou čočku protože se kvůly poškozením stalo velmi citlivé na světlo. Druhé oko mám jasně zlaté ale někdy když jsem naštvaná tak se zbarví do červena a vypadá jako kdyby hořelo. Ale zpátky k dnešku.

Dnes je totiž speciální den. Je můj první den na UA kam jsem se dostala díky doporučení. A věřte tomu nebo ne, ředitelovi vůbec nevadilo že bydlím v sirotčinci doku budu chodit včas a řádně upravená. Vstala jsem z postele a šla do umýváren kde jsem se osprchovala, vyčistila si zuby a rozčesala moje vlasy. Jedna pracovnice mi je nůžkami asi před týdnem srovnala takže teď můj účes nevypadá vůbec špatně, až na to, že by si mě někdo z dálky mohl v klidu splést s klukem. Jako holka se totiž ani moc neoblíkám a taky tomu můj tvar těla neodpovídá protože jedna holčina co tady bydlela mě totiž naučila bojovat abych se uměla bránit. Bohužel se ale nedávno odstěhovala protože už jí bylo osmnáct.