Cesta ke slávě [mha ff]

12 - Kamarádi na život i na smrt...? (přespávačka 5)

Jediná věc na kterou jsem stihl pomyslet než se můj svět ponořil do temnoty byly ty jasně modré oči.

Haruka 

Já s ostatními jsme na souši šokovaně a pozorně pozorovali hladinu vody, na místě kde se před chvílí potopil Bakugo a napjatě jsme čekali až se ,už dříve zmíněný blonďák, vynoří a řekne nám že je vše v pořádku ale...... hladina byla klidná, nikdo se nevynořoval. Dokonce i ta vlna na které surfoval někam zmizela. Už dost, trvá mu to moc dlouho.

Už jsem to nevydržela a bezeslova jsem se rozběhla směrem k moři a ještě cestou jsem si zvládla sundat boty. Uraraka se mě sice pokusila chytit za tričko ale nestihla to dostatečně rychle. když jsem byla dostatečně daleko v moři přestala jsem běžet a místo toho jsem začala plavat a to co nejrychleji k místu kde se Bakugo ponořil pod hladinu. Ani jsem si to neuvědomila ale už když jsem se rozběhla k moři tak jsem používala svůj rychlostní/časový quirk takže k místu kde se Bakugo potopil jsem se dostala asi tak jenom za jednu sekundu. Celkem vyčerpávající ale to zvládnu, musím to zvládnout.

Když jsem byla na onom místě pořádně jsem se nadechla a potopila jsem se pod vodu. Snažila jsem se najít Bakuga ale už byla celkem tma takže jsem skoro nic neviděla. I přesto jsem ale začala plavat hlouběji a snažila se ho najít. 

Už mi skoro docházel kyslík když v tom svojí rukou zavadila o cizí ruku. Chytla jsem tedy ruku, u které jsem poznala že je Bakugova, a i s Bakugem který byl očividně v bezvědomí jsem začala rychle plavat k hladině. Na hladině jsem se po celkem dlouhé době nadechla a jsem si přechytla Bakuga a rychle jsem k ním plavala ke břehu, to kde se souše nachází jsem poznala hlavně podle toho že od tamtud byly slyšet hlasy všech ostatní jak volají mé jméno. Skoro nic jsem totiž neviděla protože jsem pod vodou měla otevřené oči a vzhledem k tomu že jsme v moři tak ta voda je slaná a sůl očím očividně nesvědčí. Rychle jsem tedy doplavala co nejblíže k zemi a když už jsem ucítila že voda už není hluboká tak jsem přestala plavat a stoupla si. Bakugovu ruku jsem si přehodila přes ramena a z posledních sil (protože přece jenom rychlé plavání a ještě k tomu se závažím (Bakugem) které klidně může být dvakrát těžší než já, je opravdu vyčerpávající) jsem sebe a Bakuga dotáhla k ostatním. Iida a všichni ostatní na mě ihned začali mluvit ale já jsem nerozuměla co říkají. Jediné na co jsem se mohla soustředit byl Bakugo. Vzala jsem v sobě všechny zbytky energie a začala jsem u Bakuga vykonávat první pomoc. Svojí práci jsem ale nestihla ani pořádně začít a můj svět, se stejně jako ten Bakugův, ponořil do tmy zvané bezvědomí.

.

.

.

.

.

.

Nadechnu se, cítím důvěrnou vůni mého pokoje v Mominém sídle. Prudce se posadím a rozhlédnu se. Na druhé straně pokoje leží na své posteli už plně probuzený Bakugo a dělá něco na svém mobilu. Po chvilce si Bakugo všiml že už jsem plně při vědomí.

Bakugo 

Když jsem si všiml že Haruka už je vzhůru bez myšlenkovitě jsem k ní přišel a obejmul ji. Ano, já Bakugo Katsuki obímám holku. No jo, už to tak bude, potom co jak jsem se od ostatních dozvěděl jak mi zachránila život,  jsem za ni vděčný. I přesto že stále nemůžu zapomenout na ty modré oči které mě tak vyděsily... Přece jenom to dost vyděsilo i mě...