Why him?

32.

Ahojda🙋 zase další kapitola. Trochu se psaní zpomalilo, jelikož jsem trochu přemýšlela, že bych tenhle příběh asi nedodělala. Ale asi s tím ještě nehodlám praštit. Pak bych asi jen chtěla říct,  že mi za tu dobu přibylo spoustu votes. Za což jsem ráda.❤❤ thx.

Pak ještě můžeš dát follow na ig: _aja_tomanovaa_
A můžeme pokecat😆😆
.
.
.
"Cože?,,

"Slyšel jsi dobře, plánuju přestoupit na jinou školu.,, řekla jsem důraznějším hlasem,  abych se nemusela opakovat po třetí.

"Ale to nemůžeš.,, snažil se to Payton rozmluvit, abych zůstala na své staré škole.

"Aha takže ty teď za mě budeš i rozhodovat? No bezva!" naštvala se Andy a měla sto chutí jít zpět do domu, když v tom ji Payton chytl za ruku.

"Řekl jsem, že to nemůžeš! Nemůžeš mě jen tak vymazat ze svého života!!"

Samozřejmě, že ho nemůžu jen tak vymazat ze svého života, když mi v tom někdo brání...zklamal mě a i presto všechno krásné to nemůžu překonat...nemůžu mu jen tak odpustit...prostě ne.

Já a Payron jsme bez řečí stáli a koukali jsme si navzájem do očí, když mi ale Payton po chvilce stiskl ruku, zakňučela jsem.

"Au to bolí!" Začíná mít znovu ty jeho nenávistí plné oči, když někdo nedělá to co chce...asi začínám mít znovu strach, že mu ruplo v bedně.

Na bolesti přidával až jsem v jednu chvíli měla strach, že mi ruku zlomí. Nahnaly se mi slzy do očí a on vůbec nereagoval na moje sténání, které po chvíli přestalo...

~Pohled Paytona~

Přestaň ty idiote, vždyť jí zlomíš ruku! Zazněl mi v hlavě hlas a já ho poslechl...jakobych se vrátil z jiného světa..

"Andy...promiň....j..já.."

Nedokážu ze sebe vydat normální větu, když vidím její vyděšenou tvář..Co jsem to za zrůdu? Ona má ze mě strach..

Bezeslova jsem se otočil a šel pryč, chvíli jsem čekal, jestli mě nezastaví...ale nic neřekla a když jsem se asi po 10 krocích ohlédl, byla pryč..

V tu chvíli se mi chtělo neskutečně brečet.

"No tak snad nebudeš řvát! Přeci jenom, je to tvoje vina!!"

řval jsem sám na sebe a div jsem nevyděsil kolemjdoucí...

Co budu dělat? Ona opravdu chce jít na jinou školu, protože ze mě má strach...protože mě nenávidí....protože mě nemiluje..

Najednou jsem cítil kapku, jak mi stéká po čele, začalo pršet. To je jak scénka z nějakého filmu...pousmál jsem se...než mi zase došlo, co jsem udělal..

Přišel jsem domů a mama na mě hned vyhrkla:

"Kde jsi byl takovou dobu?" přiběhla z kuchyně zašpiněná od mouky.

"Promiň, malinko jsem se zdržel" a bez řečí jsem zaplul do svého pokoje, kde jsem si lehl a čuměl do stropu.

Po chvíli jsem se koukl do rohu, kde jsem zahlídl malého pavouka..asi jsem byl hodně mimo, když jsem si s ním začal povídat.

"Jak je?" Zeptal jsem se pavouka a nečekajíc odpověď jsem na něch chvíli zíral...

Ale v tom najednou se pavouk pohnul, ale nepromluvil...jaká to škoda..

"Lidé z tebe mají stach viď? Je to na nic..." pokračoval jsem v konverzaci sám se sebou..

"Budem kámoši, určitě si budem rozumět Béďo."

Jo..asi jsem se opravdu zbláznil..ležím ve svém pokoji a povídám si s pavoukem, kterému jsem dal jméno...Béďa.

Ani nevím jak ale usnul jsem...asi po 3 hodinách jsem se vzbudil a když jsem kouknul do rohu stropu, Béďa byl pryč.

"To je hajzl.."

~Pohled Andy~
"To je takovej hajzl!" Zakřičela jsem v pokoji do polštáře, abych zbytečně nepřivolala tátu...

"Co si o sobě vůbec myslí? Že mi jako zlomí ruku a já mu skočím kolem krku? To asi zešílel ne?!"  Nadavala jsem asi dalších 30 minut, než mě to omrzelo...

Pak nastoupilo přemýšlení...o škole...o Paytonovi...Ani nevím, jestli vůbec chci přestoupit. Když zvážím vsechna pro a proti..Ano, učitelé jsou opravdu fajn a milí...až na jednu svini..a spolužáci...no nic moc, ale třeba to ještě stojí za pokus...

Třeba budu jednou schopna Paytonovi i odpustit....Třeba jednou....
.
.
.
.
Jsi na konci 32. části😂😅 Omlouvám se za takovou dlouhou pauzu, ale opravdu jsem ji potřebovala, abych našla nějakou inspiraci a chuť zase psát....snad mi to dlouho vydrží