Happy ever after- Larry|Niam

29.

Hlasitý hrom zahřměl nad pirátskou lodí. Byl tak hlasitý, že nikdo nebyl schopný slyšet bezmocný křik bruneta, který hleděl na místo kde naposledy spatřil svého milence, než se vrhl do rozbouřených vln.

Před očima se mu zatmělo. Hrdlo bylo tak sevřené, že skoro nemohl dýchat a jeho srdce bilo tak rychle a hlasitě, že to bylo v tu chvíli jediné, co mohl slyšet. Měl najednou pocit, jako kdyby se měl každou chvíli sesunout k zemi. Uprostřed hrudi se u usadila čirá bolest. Nic jiného než pocit bezmoci, strachu a bolesti. Jako kdyby se mu někdo pokusil vyrvat srdce z těla. Jako kdyby se ho od něho pokusil oddělit. Jako kdyby ho už dál k žití nepotřeboval. Nikdy si nemyslel, že by takovou bolest mohl někdy zažít. Nikdy si nemyslel, že by mohl tolik trpět jen nad představou ztráty milovaného člověka.

Najednou už ho nezajímalo, že mohou všichni zahynout v této příšerné bouři. Život už pro něho náhle nebyl tak důležitý. V tu chvíli už mu nezáleželo ani na princi, který se teď choulil strachy ve své posteli a doufal, že tohle všechno brzy skončí. Bylo mu jedno, co se s ním a s celou posádkou stane. Jeho milenec, muž, kterého miloval, skočil přes palubu. Skočil tam, aby zachránil muže, který pro něho byl přítelem a vůbec přitom nemyslel na to, jak moc svému brunetovi ublíží. Vůbec mu v tu chvíli nezáleželo na tom, že pokud se z moře nevrátí, tak si sebou odnese i velkou část bruneta, se kterým trávil posledních pár nocí. Věděl moc dobře, že to tak určitě je. Věděl to a i přes to do moře skočil.

Nikdo v tu chvíli netušil zda je nějaká naděje na záchranu kapitána a dalšího člena jejich posádky. Neměli ani tušení zda již nejsou oba utopení nebo stále bojují se silnými vlnami. Jisté však bylo, že pokud jsou oba naživu, tak jim moc času nezbývá. Nikdo z nich je nechtěl ztratit a věděli, že pokud přišli o kapitána, tak jejich konec plavby bude mít nedozírné následky. Navíc to byl i jejich přítel, i když to byl stále jejich pán. I přes to jim na něm záleželo stejně jako na černovláskovi, který do moře spadl jako první. O nikoho z posádky nechtěli přijít. Byli jako rodina. Ale v tuhle chvíli se nedalo nic dělat. Nemohli za nimi skočit do moře. Nemohli donutit bouřkové mraky, aby propustili na mořskou hladinu sluneční paprsky, nemohli uprosit vítr, aby přestal vát. Mohli se jen modlit k bohům moří a oceánů a prosit o záchranu svých přátel. Ti však, jako kdyby je vyslyšet nechtěli. Jako kdyby si mysleli, že si piráti zaslouží trpět, za to co spáchali. Chovali se, jako kdyby nevěděli proč piráti tuto cestu podnikají. Dělali, jako kdyby nevěděli celou pravdu. A proto ani tiché modlitby pirátů nepomáhali k tomu, aby silná bouřka utichla.

Liam byl první kdo se začal odvazovat. Právě on se jako první dokázal vzpamatovat ze šoku, který mu způsobil kapitánův čin. Stále měli naději, že jsou naživu. Stále tu byla šance, že se vlnám dokázali ubránit. Čas jim ale utíkal rychleji než kdy před tím. 

Věděl, že je to nebezpečné. Věděl, že se kdykoliv může loď znovu prudce nahnout a on tak může skončit v moři stejně jako oni. Musel však něco udělat. Nemohl jen tak nechat mohutné vlny, aby pohltili muže, kterého miloval celým srdcem. Nemohl o něho přijít. Nemohl bez něho žít.

Loď se nakláněla na všechny strany. Těžce udržoval rovnováhu. Jen tak tak se stihl chytit zábradlí na kraji lodi než se loď začala silně naklánět na druhou stranu než před tím. Nohy mu klouzaly dozadu a díky dešti měl velký problém se mokrého dřeva pevně držet. Jeho tělem však proudil adrenalin a strach o jeho lásku. Z jeho hrdla se znovu ozval hlasitý křik, jako kdyby si chtěl dodat sílu a odvahu a všemi svými silami se držel pirátské lodi. 

Když konečně znovu získal alespoň trochu pevnou zem pod nohama, naklonil se přes kraj obrovské lodi a snažil se najít dva piráty v temné rozbouřené hladině. Beznaděj a strach otřásaly jeho tělem, když nemohl přes déšť a tmou způsobenou hustým mračnem zahlédnout vůbec nic.