Princ Louis se zamiloval do prince Harryho. Stejně rychle jako se dva princové stihli zamilovat, tak rychle byla malicherností rozpoutána rozepře mezi jejich otci. Co budou muset podstoupit, aby mohli zažít své "Šťastně až do smrti"? Dočkají se ho...
Znovu se mladý princ soužil. Znovu si musel své zlomené srdce léčit. Nemohl pochopit proč se král tak zachoval potom všem, co v jeho dopisech čítával. Sliboval mu, že o něho nepřestane bojovat. Sliboval, že se určitě jeho mužem stane a že jeho láska překoná i oceán. A on se poté objeví na slavnosti kde muži i ženy z širého světa o jeho ruku žádat přišli. Nejen, že přišel pozdě, ale žádné boje se o něho nekonaly. Jen jednu větu jeho otec pronesl, jen jednu výhrůžku a on utekl, jako kdyby už vojsko svolával.
Měl pochopení v jeho obavách o království. Už to nebyl princ, ale král a on chápal proč kudrnatý muž radši zachoval mír, než aby kvůli němu tisíce jejich mužů umírali. I přesto ale bolelo, že ani neprotestoval, nesnažil se mu to vymluvit.
Louis se snažil přijmout svůj osud. Snažil na okouzlujícího krále nemyslet. Ale nemohl si pomoci. Kdykoliv zavřel oči, kdykoliv pohlédl na moře, vzpomněl si na dopisy, co si psali, vzpomněl si na ty krátké chvíle, které spolu strávili a hlavně na to, jak jeho družina opouštěla palác bez jediné snahy se vzepřít jeho otci.
Nejhorší bylo, že si princ uvědomoval, že o něho má jeho král stále zájem. Hned jakmile totiž dorazil do své rodné země, poslal princi dopis, který skrýval jedinou větu: 'Nikdy se tě nevzdám.'. To bylo jediné, co na kusu pergamenu stálo a on tak věděl, že k němu kudrlinka stále něco cítí, ale nepsal jestli hodlá něco udělat. Už nebyly žádné sliby. Nedal mu vědět zda má nějaký plán. Jen napsal, že se ho nikdy nevzdá, ale k čemu mu to je, když za pár týdnů plných příprav se bude konat jeho svatba s někým jiným? Znovu uběhly další dva týdny od jeho posledního dopisu a další nepřicházel. A princ Louis mu nechtěl psát. Bál se, že by pak zjistil něco, co by jeho srdce zlomilo ještě mnohem víc.
"Výsosti, co vás trápí?" ozval se vedle Louise hlas jeho budoucího chotě. Modrooký brunet sebou lekce škubl díky probrání z denního sna. Znovu se až moc ztratil ve svých myšlenkách.
Princ Adrian pocházel z Rudého království. Nebylo nijak vzdálené a patřilo mezi ty nejlepší. Byl to šlechtic jak má být. Způsoby měl vybrané a dokonce byl i galantní. A i když byl o patnáct let starší než samotný princ, byl velice pohledný.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(James Marsden)
Jeho nedostatkem však byla všeobecně rozkřiknutá pravda. Svůj šarm využíval ke svádění šlechticů i šlechtičen kdykoliv k tomu měl příležitost. Jeho přelétavost a lehkomyslnost byly pověstné a právě jeho chotěm se měl princ Louis stát. Už jen představa s kolika lidmi už zažil milostná opojení, mu naháněla husí kůži. Nechtěl být ten král jehož manžel spal s půlkou dvora. Nechtěl, aby si na něho všichni lidé ukazovali. Nechtěl zažívat milostné okamžiky s někým takovým. S někým kdo sice nechce vládnout a rád mu proto tuto práci přenechá, ale zato v manželských povinnostech žádá nejvyšší kvalitu a i když ji dostane, není to pro něho dost. Proto byl rád, že alespoň do svatby bude u jejich schůzek vždy přítomen jeho strážce, který by nedopustil, aby mu Adrian cokoliv udělal. Nechtěl riskovat, že ještě před donucenou svatbou se o něco pokusí.
