ZÁVISLOST *HSFF*

Plán B

Po desetiminutovém hysterickém smíchu, který byl všechno jen ne přitažlivý, se Simon konečně zklidnil.

„Harry ty jsi ale vtipálek."

Ono to jde lehce, když celý můj život je jeden velký vtip.

„Díky, asi..."

Vedli jsme spolu nezávazný, spíše nudný rozhovor, dokud nás nepřerušil číšník, který nám po úmorném čekání donesl naše jídlo. Mé špagety vypadaly a voněly opravdu dobře, ale o Simonově salátu by se totéž říct nedalo. 

Jak jsem se koukal na svoje jídlo, tak se mi do hlavy vloudila jedna myšlenka. Až přijdu dom, tak se mi ze sebe bude stoprocentně chtít blít. 

Natočil jsem si své špagety vidličkou na lžičku. „Omylem" mi část špaget spadla na zem. Sehnul jsem se pro ně, sebral je ze země a při zvedání jsem si je strčil do pusy. Pomalu jsem přežvykoval, mlaskal záměrně co nejhlasitěji a pronikavým pohledem se koukal na Simona. Držel jsem se, abych se nepozvracel. Ten listožrout si mě ani nevšiml, a proto jsem se musel přesunout k plánu B. Máchnul jsem rukou a vylil jsem většinu svého mojita do špaget.

„Škoda jídla," řekl Simon.

„Nevadí. Polévka."

Vzal jsem talíř do ruk a začal z něj pít nechutnou směs nudlí, boloňské omáčky, masových koulí, parmazánu, máty, vody, rumu, cukru a kusů limetky.

Simon na mě zděšeně koukal a pronesl: „Sorry, ale tohle už fakt nedávám."

Odešel. Konečně!

Hned jak se za ním zavřely dveře, jsem utíkal na záchod tuhle hnusnou směs vyzvracet. Po návštěvě toalet jsem musel za jídlo zaplatit. Ten chlípník nezaplatil ani za to svoje. 

Zaslouženě jsem se odebral do svého bytu a rozhodl jsem se, že z něj dlouho nevylezu. Moje plány na strávení zbytku týdne ovšem narušila Análie.