ZÁVISLOST *HSFF*

Osina v zadku

Zase u mě zastavil vůz, a ještě než mi stihl něco říct, jsem nastoupila do auta.

„Nečum na mě a zavez mě dom. Nemusím ti snad říkat kudy..." řekla jsem ironicky.

Začala jsem uvažovat o tom, jaký následky by měl v této rychlosti výskok z auta.

„Jsem ve svém autě, můžu si čumět jak chci" odvětil mi. „Co ti je? Vypadáš strašně."

„Díky, ty taky." On a jeho řeči je dnes to poslední, co mi scházelo. Potřebuju si zlepšit náladu. „Hele víš co, zavez mě spíš do baru."

***

Po několika minutách Simonova monologu jeho auto zastavilo u nám dobře známého klubu Pandořina skříňka.

Vystoupila jsem... pardon... vypálila jsem z auta rychlostí světla (300 000 km/s), abych se koečně dostala co nejdál od toho chlípníka.

Posadila jsem se na barovou stoličku a objednala si nápoj obsahující přes 0,75 objemových procent ethanolu (pro ty méně informované v oblasti chemie myslím alkoholický nápoj).

U tohoto barového pultu mě osud s Harrym spojil podruhé, což proběhlo podstatně hůř, než naše seznámení v květinářství. Usmála jsem se sama pro sebe, ale krutost života mě opět zasáhla. Ta osina v zadku mě sledovala až sem.

„Co chceš?!" zeptala jsem se agresivně.

„Klidni se. Nenechám tě v klubu plném úchyláků samotnou" odpověděl.

„Jediný úchyl, kterého tady vidím, jsi ty."

„Ještě jednoho," otočila jsem se na barmana a objednala si dalšího panáka. „Nechte mi tady rovnou celou flašku," poprosila jsem barmana, když mi dolíval.

„Klidni se," zareagoval Simon.

Neměla jsem ani sílu mu odpovědět. Jen jsem se na něj podívala a falešně se usmála. Něco mi říká, že tohle bude ještě dlouhá noc.

***

Po hodině a osmi panácích.

Z pohledu Simona:

Koukal jsem se na An, jak tancuje na pultu mongolské národní tance. Když se poklonila svému publiku, tak se sehnula a obejmula mě.

„Ty jsi mi tak chyběl můj vtipálku," pošeptala mi Análie.

Nemyslel jsem si, že jsem jí zrovna chyběl, ale jak říkají odborníci: „Alkohol ve vás probouzí vaše pravé já."

„Jsem tak ráda, že jsi mi odpustil Harolde."

Sekl jsem sebou. Análie si toho ale nevšímala a začala mi svýma ručičkama jezdit po mém těle. Vím, že bych ji měl zastavit, ale lidský dotyk jsem necítil tak dlouho...

„Co kdybychom šli k tobě?" zašeptala a přisála se k mému krku.

Moje svědomí říká ne, ale malý Simon s ním dobře argumentuje.

***

Neměl jsem to dělat. Neměl jsem to dělat. Neměl jsem to dělat. Neměl jsem to dělat.

***

Z pohledu Análie:

Probudila mě nesmírně veliká bolest hlavy. Zakňučela jsem jako pes. Jak ironické. Počkat... Strnula jsem. Kde to sakra jsem?! Já to tady znám.

Otevřely se dveře a do místnosti vešel ten slizoun se sklenkou vody a práškem v ruce. 

„Veselé Vánoce," řekl Simon.