Finally Free// Niam Horayne

1. Harolde! Tommo! Maliku!

Bylo ráno jako každé jiné. Skoro jako každé jiné. Dneska totiž nebyl jeden z dalších ubohých dnů mého ubohého života. Dneska byl ten NEJUBOŽEJŠÍ den, který kdy zažiju. Se znechucením jsem vztal, a naštváním kopl do baťohu do školy. Proplížil jsem se do koupelny, a jen si opláchl obličej studenou vodou, vykonal potřebu, a s povzdechnutím se vypakoval zas do pokoje. Dnes taky není obyčejný den. Je prvního září, neboli nočním můra všech lidí na světě. Až na šprty pochopitelně. Chodím do třeťáku. Takže se nedivte mému odporu.

***

Hned jak jsem se nasnídal jsem opustil dům. Klíče si hodil do kapsy a šel k autobusu. Bydlím v Bostonu. Je to veliké město, ale ne tak velké na to, aby se zde leccos nerozkřiklo. Jako třeba to, že moji rodiče jsou bůhví jak bohatí, podnikatelé, namyšlení hovada, a tak. Nemám tedy skoro žádné kamarády. Jenom tři kluky z naší školy, kteří moc dobře ví, co je moje rodina bohužel zač.

A už jsem na zastávce viděl usmívající se tvář Louiho, vedle něj stál Harry, a úplně vzadu Zayn, který se trochu zklesle a nervózně pohupoval místě.
,,Niallere!!!" zařval Harry, a běžel ke mě. ,,Harolde! Tommo! Maliku! Chyběli jste mi!" objemu je naopátku. Na nějaké veliké přivítávání nezbyl čas, protože už jel náš autobus. Nastoupili jsme, a sedli si do čtyř sedačky. ,,Tak co, jak jde život?" zeptal jsem se, a roztáhl se trochu pohodlněji na sedačce. ,,No jakžtakž. Nehledě na to, že dneska začíná škola a můj dluh se tedy opět prodlužuje už na sedmset dolarů, docela fajn." polkl Zayn.
,, Maliku, kolikrát jsem ti říkal, že máš do té knihovny zajít, a přiznat se, než bude pozdě...." otočil se na něj Harry.

,,Jestli mě ta knihovnice uvidí, zastřelí mě, nebo mě to nechá zaplatit, a pak mě zastřelí doma." polkl a já se musel ušklíbnout. Hned jsem ale nahodil kamennou tvář po Zaynovo přísném pohledu.

,,A co ty Harolde, jak jsi se měl ty?" zeptal se Louis Harryho. "Ale ušlo to. Celé tři měsíce jsem byl v Londýně u táty. Dělali jsme všechno možné, jako otec a syn.." začal Harry líčit, a mě se sevřel žaludek. Možná mi to bylo líto. Možná jsem mu to záviděl. Harrymu zklaplo hned jak uviděl můj obličej.
,,Promiň Nialle... Co ty?" zeptal se opatrně Harry, a já se pokusil usmát.  ,,Nestačím jim. Chtějí mi asi ukázat, jak se má chovat někdo podle jejich představ, a nechtějí si ještě víc zkazit jméno. Adoptují si nového syna." shrnul jsem jim to, a všichni tři se na mě koukali jako na blázna.

,,To si že mě teď děláš srandu, že?" snažil se asi ujistit Louis. ,,Vypadám snad na to, že si dělám srandu?" zeptal jsem se nechápavě, a všichni tři na mě hodili jakýsi nepřítomný, překvapený pohled.

Po asi minutě se zmohl slova Zayn.
,,Ježiš, to je hrozné... Kdy si ho adoptují...?" snažil se se mnou  opatrně komunikovat, ať mě nenaštve. ,,Dneska pro něho jeli. Agh. Co jsem komu udělal?" kluci po mě hodili soucitný pohled. Ale to už jsme byli před naším gymplem.

Přišli jsme do budovy, a já si to kráčel ke své skříňce číslo 23. Otevřel jsem ji, a začal si tam skládat svoje věci. Ostatní kluci z ročníku nemají ve skřínkách nic moc. Jen oblečení, tělák, a tak. Ale mě vždy hrozně baví si tam nosit oblíbené věci. Asi se bojím, že jim doma matka nebo Bobby něco udělají...

Dal jsem si tam desku mojí oblíbené kapely The Eagles, a hodil tam mikinu, tělák, a odešel za Harrym, Louim a Zaynem, kteří na mě už čekali. Usmál jsem se, a vešel do třídy. Nic moc se na ní nezměnilo. Položil jsem si baťoh do poslední lavice, a vedle mě se uvelebil Zayn.

Pak napochodoval do třídy třídní náfuka Paul, a za ním další idioti z jeho party. Já si jich nevšímal, a dále se bavil se Zaynem. Pak do třídy napochodoval i náš 'dokonalý' třídní Simon Cowell. Nebo jak mi říkáme my, Cowbell. Stoupl si k tabuli, a začal se svojím něco jako přivítacím rituálem. Šlo vidět, že ho to hodně otravuje.

,,Milý žáci. Ehm. Výtejte v novém pololetí. Jako každým rokem je důležité, aby jste dodržovali školní řád, tady máte... Parkerová? Pojďte je rozdat." přikázal vysoké blondýnce. Pouze si odfrkla. Stoupla si, a chytla do svých dlouhatánských nehtů štos papíru. Rozházela to po lavicích a sedla si.

Profesor si sedl za katedru. Zde máte rozvrh. ,,I přes to, že je dnes pondělí, máte zkrácené vyučování, jako každý rok, do půl druhé. Takže. Začneme trochu lehce. Vezměte si všichni Romea a Julii, bude se číst v britském přízvuku." celou třídou se ozvalo nespokojené zabručení.

Jediný kdo se chytal byl Harry, jelikož pochází z Londýna, a teď byl tři měsíce v právě v něm. Jinak se nikdo pořádně nechytal. Když konečně hodina skončila, šel jsem si k automatů koupit čokoládovou tyčinku. Jsem tady teprve hodinu a už potřebuji sladké nakopnutí.

Druhá hodina byla chemie. Otřesný to předmět. Zasunul jsem se do lavice po jednom, a poslouchal šíleně nudný, zdlouhavý výklad profesora o nějakém nekonečném vzorku. O asi deset minut později jsem usnul. Vzbudil mě až zvonek na konci vyučování.

☯︎☯︎

Tak co říkáte na dnešní kapitolu? Je taková o ničem, ale už zde Cowbell stihl mít roli 😂. Pokud se vám díl líbil nezapomeňte dát volte, a napsat komentář. Jinak už brzo zde budete moc přivítat Liama.

💛❤️🇮🇪💙💚