Finally Free// Niam Horayne

17. NIKDY NEJDU, JASNÝ?!

Otočil jsem se se strachem vypsaným ve tváři na Liama. On se prudce ohlédl stáhl mě za kapotu černého auta.  Opět jsem nahmatal jeho ruku a stiskl ji. Uviděli jsme dva muže v černém obleku i kukle. Na zemi ležel jakýsi pán, co nevypadal nijak zvláštně. Až na to, že měl prostřelený krk. Byl to hnus a mě se zvedal žaludek. Snažil jsem se stále působit jako chlap a ne složit se s toho, proto jsem jen pořádně zmáčkl Liama a snažil se myslet na něco jiného, jak mi to kdysi dávno radila babička.

Moje srdce mi tlouklo jako o závod, uběhlo sotva několik vteřin od prvního výstřelu, ale ne se to zdálo jako celá věčnost. V tu chvíli jak kdyby opravdu stuhl čas. Ty dva v černém nasedli do auta, za kterým jsem se s Liamem schovával. Byla zde docela prázdná část a moc lidí tudy zrovna nešlo. Nic pořádně tady. Nebylo za co by jsme se s Liamem mohli schovat.

Jeden muž si se v autě ohlédl a spatřil mě i Liama krčící se za kapotou onoho auta. Byl to ale perfektní úkryt. Se vší ironií světa. Liam se rychle zvedl a vythánuk tím i mě. Rozběhl se takovou rychlostí, že já za ním spíš jen vlál. Táhl mě a to už muž v černým vystoupil  a běžel a dvěmi hlasitým výstřely. Liam běžel dobře a rychle, proto jsme skoro hned byli na konci ulice a schovali se do popelnice.

Byl tam hrozný puch, ale lepší je cítit takto hnusný puch, a nezemřít, než na opak. Liam asi přesně věděl co dělá. Pomalu otevřel viděl jsem, jak postava v černém odbíhá. Povzdechl jsem si. Liam pomalu pošeptal. ,,Tak to bylo o fous... " neměl jsem sílu mluvit. Byl jsem tak plný adrenalinu.

,,To se tady děje docela často." dodal ještě Liam a otevřel popelnici. Vyskočil z ní, a já z ní nějak slez. Srdce mi stále bouchalo jako o závod. Neměl jsem co k tomu dodat asi jen jednu jedinou věc. ,,Liame, sem už NIKDY NEJDU, JASNÝ!?"

Liam si jen povzdechl, a táhl mě někam pryč.  ,,Kam jdeme?" zeptal jsem se, když jsme kráčeli už trochu trochu kulturnější částí Bostonu. ,,Neboj, už tě nebudu brát do nebezpečných čtvrtí.. " zasmál se Liam. ,,Liame ale tohle není k smíchu, před chvílí nás málem zabili, a ty se tomu smeješ?!" vyjel jsem na něj. ,,Já se tomu nesměju, jen tomu jak jsi nezkušený. " opět se zasmál. Já jsem nafoukl tváře a dodal ,,Ale stejně si myslím, že by jsme to měli nahlásit alespoň na policii."

,,Nialle, takových gangů a zločinů je v Bostonu miliardy. Když to nahlásíme, nic s tím nenadělají, maximálně si způsobíme problémy. Vím o tom své." štvalo mě, že tomu rozumí víc než já. Chtěl jsem být na jeho pozici. Štvalo mě, že je v tomto chytřejší. Ale nezavidel jsem mu to. Liam si musel všimnout, že jsem trochu nesmělý, protože se usmál a zmáčkl moji ruku. Táhl mě do parku, ke krásně konkrétně.

Pár lidí se po nás ohlíželo. No, docela jsme v té popelnici načichli, to nepopírám. A asi bych se taky otáček, kdyb kolem mě šel někdo, kdo smrdí jako popelnice. Ale nebylo to nic příjemného.

Sedlo jsme si na roh kašny, jako to dělalo spousta dalších lidí, a Liam šel koupit zmrzku. Tentokrát jsem nepopírám ani v placení, protože jsem na to byl až moc unavený. Liam mi s úsměvem přinesl čokoládovou. Ihned jsem se do ní pustil, protože mi dost vyhládlo.

,,Jíš, jak kdyby toto mělo být tvoje poslední jídlo co kdy sníš. " zasmál se liam a olízl svoji vanilkovou. Vyplázl jsem na něj jazyk. Koukl jsem se na Liama. Je opravdu nádherný. Ty jeho čokoládové oči, lesknoucí se o zapadající slunce. Stejným pohledem se on díval na mě. Úplně jsem při pohledu na něj zamopmněl co vše se dnes stalo. Byl jsem tam teď jen já a on. Svoji zmrzlinu jsem i s kornoutkem položil na kamennou kašnu. Liam udělal to samé ale stále se na mě koukal, a jeho pohled se neměnil. Bylo v něm něco co jsem nemohl identifikovat. Ani jsem nechtěl. Pomalu se ke mě přibližoval.....

Liam

Když jsem ho tenkrát uviděl, věděl jsem, že je to on. Víte, jsem gay. Přišel jsem na to už ve čtrnácti letech. Zamiloval jsem se tenkrát do jednoho kluka, který se mi moc líbil. Ale, byl hetero. Zůstali jsme kamarády... A teď nevím, kde je mu konec. Niall... Niall je ale úplně někdo jiný. Vždy když ho vidím, nemůžu si pomoct. Nemohu z něj. Hrozně se mi líbí. Ty jeho modrý oči, vlasy, které mu zrovna vlály do větru, to všechno. Niall si zkousl ret, ale hned ho povolil... V jeho očích se leskla upřímnost, kterou na něm tak miluji... Ano. Miluji ho... Moc ho miluji.. Šlo vidět, že chce to samé, co já, tedy, doufal jsem v to.

✍︎✍︎

Tak co na to říkáte? Těším se na vaše názory v komentářích. Kdy si myslíte že si kluci uvědomí jejich pocity, a jak si je předají? A co myslíte, v čem bude pointa knihy? Každopádně jak mi Wattpad maže kapitoly tak jsem musela nějaké jako zrovna tuhle přepisovat 3x, takže pokud tu budou nesrovnalosti, napište mi je, ať to mohu opravit 💗

💙💚🇮🇪💛❤️