Prohraješ a končíš. [KurooKen]

1. Kapitola

"Kenma, nechceš si s námi zahrát?" řekl klučina, značně vyšší než já a také fyzicky stabilnější, než já, pouze jsem se na něj podíval a tím mu dal náznak, že rozhodně nechci nic hrát. Jen se naštval, vytrhl mi moji konzoli z ruky a chtěl s ní třísknout, to mu ale druhý nedovolil a vrátil mi ji. "Stupidní Kenma, učitelka dělá jak si ho máme všímat, ale podívejte se jak vypadá hloupě! Má dlouhé vlasy jak holka a nechce se ani bavit" slyšel jsem jejich slova při jejich odchodu a pokračoval ve hře "Stupidní Kenma".

Toho dne přišel ten samý kluk, co mi vrátil mou konzoli, odhadoval bych, že je o ročník starší než já, vypadal klidněji a měl jsem pocit, že jsem ho už někde viděl, v ten den, přesně i na to zavátí jarního větru, se mi představil "Omluv toho idiota, Já jsem Kuroo Tetsurō a ty Kenma Kozume, ne?" černovlasý chlapec se na mě usmál a nějak ve mně vzbudil větší zájem. Byl dost odřený, hlavně po loktech a kolenou, možná po sportu, ale na tváři měl šrám. "Umh" byla má celá odpověď, onoho chlapce jsem pozoroval do detailu, z transu mě ale dostalo, když si sedl vedle mě, nikdo nechtěl být tak blízko mě a já jsem o ani nevyhledával, nepotřeboval jsem lidi ke své radosti. "Dobře, odteď jsme přátelé, neopustím tě ani za ránu!" černovlasý kluk vlastně Kuroo se začal smát a mě to donutilo mu dát ještě jeden pohled a úsměv.

Znovu ten samý sen, den kdy jsem se s Kurem potkal, den kdy mi změnil pohled na svět, vždy se potom cítím tak prázdně. Prsty jsem si prohrábl vlasy a natáhl se hned po telefonu, kde hned mi došlo oznámení, že Kuroo dal nový příspěvek. Stál tam s dívkou, vlasy měla pomalu po  konec zad, vypadala opravdu jako anděl, to musím uznat. Telefon jsem vypnul a snažil se usnout, ale malá prázdnota ve mně jen sílila, nevěděl jsem ani tak proč, možná závist, že Kuroo někoho má, těžko říct. Povedlo se mi usnout, ráno jsem se nachystal a šel pomalu do školy, Kuroo bydlel na druhé straně ulice, blíže ke škole, takže na mě čekával u školní brány, já měl tak čas dohrát si pár her a občas něco promyslet.

U brány, jak jsem předpokládal, mě čekal, nadechl jsem se a stále si hleděl svého "Oy Kenma!" slyším křik Kurooa, který nemůže někdo jen tak přeslechnout, jeho pusa se ohlá do tvaru U, nebo něčemu tomu podobnému a pomalými kroky šel ke mně. "Kuroo" řekl jsem a stále se věnoval svému telefonu, který mi pak vzal "E-e-e, nedal si mi ani like na nejnovější post a ani mě nepozdravíš? Co to je!" řekl trošku uraženě Kuroo, já se jen na něj podíval "Oy Kuroo" a tak mi dal telefon zpátky. Ranní tréninky měl hlavně Yaku s Levem, tu a tam jsme přišli i s Kurooem, ale nebylo to tak časté. Zdálky na nás volala naše kamarádka Tsukki, vážně milá holka, trochu blázen, ale to jsem možná na ni měl i rád. Byla i hodně talentovaná a hraní, ji šlo tak dobře jak mně. Je ve stejném ročníku jako Kuroo, občas se mnou hrála, či jsme spolu vymýšleli taktiky a podobě, měl jsem ji jako jedinou rád a toleroval ji "Tsukki!" řekl Kuroo a začal se zubit, byla ve výšce jako já, takže ji pohladil ve vlasech a já ji jen zamával s úsměvem. Kuroo se nám omluvil, že musí jít splnit povinnosti přítele a já tak zůstal s Tsukki sám.