Prohraješ a končíš. [KurooKen]

7.Kapitola

Věnováno Vám všem, kteří jste tady se mnou a právě tohle čtete <3

Probudil jsem se, ležel jsem na zemi, celý promočený, třepal jsem se a bylo mi horko, ale i zima, vážně jsem se nachladil. Hned jsem zkontroloval telefon, zda-li mi nevolal, ani žádná známka, třeba jsem to tento krát vážně pokazil a došel o jediného člověka, který mě skutečně chápal, o jediného člověka, který opravdu stál tady pro mě kdykoliv i když jsem zrovna nechtěl, z téhle myšlenky mi bylo na nic. Přitáhl jsem si kolena blíže k sobě a držel je tak pevně, jako kdyby to byla nějaká osoba, ne nějaká osoba, jako kdyby to byl Kuroo. "Jak hodiny plynou, dám ti vědět. Že se musím zeptat, než budu sám, jaké je to uvolnění, na tvých trpělivých rtech." Vzpomněl jsem si na text jedné písničky, u pasáže "Jaké je uvolnění na tvých rtech" jsem celý zrudl a vzpomněl si na den, kdy jsem dal prakticky já Kurooovi pusu, jaký já to idiot!

Na druhý den jsem zůstal doma, ostatek jako zbytek týdne, nebylo mi vůbec dobře, hlava mě bolela, jako kdyby mi v ní teď právě křičelo milion lidí, tělo jako kdyby bylo z papíru, avšak těžké jako železo a srdce? To byly hodiny, ze kterých vypadlo kolečko, podstatné ozubené kolečko, které vše spojovalo a dělalo funkčním, pomalu ale jistě jsem si začal uvědomovat, že v mém těle je něco více než virus, ale něco co by Kuroo byl skvělý nazvat. Od adrenalinu, po oxytociny, endorfin a v neposlední řadě C8H11N, nerozuměl jsem přesně co je tohle, ale Kuroo mi jednou o tom vyprávěl, když zrovna mluvil o dívkách, ach Kuroo, proč jsi tak hluboko ve mně, když jsme jen přátelé. Kuroo se mi pokusil několikrát dovolat, ale neměl jsem chuť a náladu mu to zvedat, kdybych ale zvedl, možná bych si pomohl.

Byl pátek odpoledne, ležel jsem a snažil se usnout, i když má horečka dávala jasno vědět o sobě. Byl jsem otočený zády ke dveřím, když mé oddechování narušil skřípot dveří, z prva jsem si myslel, že je to má máma, která mě přišla zkontrolovat, dát na stůl léky a nový obklad, pootevřel jsem oko a v odrazu mého okna, jsem viděl vysokou postavu, vlasy do špice jako ostny. Byl to on, poznal jsem to i podle vůně, kterou  přes rýmu už poznám, mé srdce, kdyby jej měla kontrolovat policie a radar rychlosti, tlouklo tak rychle, že by to mělo být nelegální. Klekl si přede mne, vyhrnul si rukávy a dal mi ruku na čelo, následně ji dal pryč, poté jsem slyšel jen kapičky vody a nový obklad na mém čele. Následně tu byly jen kroky, celou dobu jsem dělal, že spím, počítal jsem, že jen měl v plánu mě navštívit a že hned odejde, to by ale nebylo moje štěstí, kdybych neslyšel z otevřených dveří  "Kuroo, postarej se o něj za ty dva dny prosím a děkuji mockrát, jsi vážně obětavý", proč zrovna já.

Ucítil jsem tlak na mé posteli, měl jsem postel pro 2, spal jsem zrovna na jedné půlce, takže druhá byla volná, pak jsem ucítil Kurooovu ruku v mých vlasech, v tenhle moment jsem chtěl křičet, naříkat, volat o pomoc, ale zároveň ho chtěl poprosit o odpuštění a hlavně- Obejmout ho. "Nevím, jestli mě teď slyšíš, nebo ne, přál bych si, aby ano, ale hlavní co chci říct je děkuji a omlouvám se. Díky tobě jsem poznal toho hodně a omlouvám se, že jsem ti proklouzl do života a choval se tak, jako kdybych byl hned přijmout, úplně jsem tě ignoroval, i tvé pocity, ale budu již lepším, to ti slibuji" slyšel jsem jeho smích v hlase, cítil jsem se trapně, že jsem dělal takovou tragédii z těch slov, začal jsem pomalu, ale jistě vzlykat, možná nad svou ubohostí, možná nad tím, že kdybych mu řekl, že ono "C8H11N" vlastně cítím, zkazil bych to, co je vlastně teď a kromě her bych došel o vše, bylo mi zkrátka na nic. "Proč Kuroo" rozhodl jsem se promluvit "Můžeš mi vysvětlit proč tohle vše?" otázal jsem se a stále se na něj nedíval, Kuroo jen vydal zvuk typu 'nečekal jsem, že jsi vzhůru' a pohladil mě znovu po vlasech "Protože jsme přátelé, protože už k sobě patříme a nikdo to nezmění." Svým vlastním způsobem to bolelo, jsme přátelé a nikdo a nic to nezmění, byl jsem vděčný, i když jsem věděl, že ono C8H11N neshledáme společně, musel jsem jej obejmout, bez něj se cítím osaměle, až moc. "Kuroo" zašeptal jsem do ticho, on mi objetí vrátil a též tiše zašeptal "Kenma", nepoznával jsem se, ani tuhle zvláštní hru, kde když prohraješ, končíš.

Trochu smutnější kapitola, ale potřebuji to ke svému ději! :< Také bych chtěla zmínit takové menší plus, kdo jako první zjistí co je 'C8H11N' o kterém pořád mluvím, dostává ode mě odměnu na přání, hihi :3 krásný večer, Vám všem. <3