Prohraješ a končíš. [KurooKen]

18. Kapitola

JSTE BLÁZNI?! 1K PŘEČTENÍ? DĚKUJI MOC A SNAD VÁS MŮJ PŘÍBĚH NADÁLE BAVÍ, DĚKUJI VÁM VŠEM, BEZ VÁS BYCH TU NEBYLA!!!!💕

Každé jeho slovo, které on vypustil, mě jako kdyby vtahovalo přímo k němu, měl jsem chuť se na místě rozbrečet, avšak má hrdost mi to nedovolila a hořkost, kterou jsem nadále nesl v srdci by se taky nedokázala nazvat jako něco, co momentálně vyléčí něco, co mi 5 let ničí srdce. Rozhodl jsem se tedy vytáhnout svůj bloček a napsat mu svoje číslo, jako menší úkaz, že si jej lehce pouštím k tělu, avšak opravdu málo, sám bych zešílel, kdybych to tady utnul a navíc, nenechám jej neustále sledovat moje streamy s tím, že by se vydával za někoho jiného, přijde mi to pod úroveň. Své číslo jsem velmi škrabo-písmem napsal na lístek a odešel, neměl jsem chuť zůstávat, hlavně ne, když za 2 dny budu muset vydat hru, jít na spoustu konferencí a bůh ví čeho, zase být celému světu na očích, to je tedy něco.

Vyšel jsem na ulici, nasadil si kapuci mikiny, která mi pomáhala proti lehčímu chladu podzimnějšího Japonska, Tokyo navíc nebylo extra daleko od moře, tudíž chladný vítr se dostal až sem. Sluchátka jsem si dal do uší a zaposlouchal se, nevnímal jsem nic, než rytmy hudby, když mi ale cinkl telefon, byl to Kuroo, musel jsem se bouchnout do čela, že mi nedošlo, že vlastně se ještě uvidím s ním na turnaji, jakožto sponzor MSBY, Kenmo, jsi to vážně ale idiot. Když jsem došel domů, posadil jsem se hned zase před počítač hledící na svůj monitor, který byl vyplý, přemýšlel jsem nad vším, co mi kdy Akaashi řekl, měl bych jej pustit zase dál nebo ne? Co když mě znova zničí, co když je to jen další návnada na to, aby poskvrnil moje jméno? Nevím nic, avšak bych mu chtěl věřit.

,,Kenmo, zase hraješ celou noc?!" ozval se hlas střapatého černovláska, který mě propaloval pohledem, otočil jsem se na něj a jemně jako kočka poskočil. Pravda byla, že jsem nehrál celou noc, vstal jsem ve 2, abych mohl hrát, nikdo mi nemohl říct, že jsem vůbec nespal, když jsem něco málo naspal, bylo to možná ode mě hloupé vůči mému zdraví, možná jsem si i nějak nečastým vycházením ven poničil imunitu, těžko říct. Když mě však Kuroo lehce násilím natlačil na postel a zakryl mě, následně si lehl za mě, cítil jsem, jak jsem zrudl, avšak spokojeně usnul.

Z mé vzpomínky mě vzbudilo jemné kýchnutí, které zapříčiňovalo asi mírné nachlazení, nemohl jsem si to dovolit, proto jsem si zalezl do postele a snažil se zaspat, což se mi povedlo. Následně víkend utekl jako voda a bylo tu pondělí, den vydání. Ráno jsem se oblékl do lehce volnějšího obleku, ve kterém jsem nevypadal jako panák, vlasy, které překážely jsem dal do drdolu, který jsem upravil a zavolal řidičovi, aby mě odvezl do práce, tam mě všichni netrpělivě čekali a hra mohla vyjít. Pár hodin na to, jsem měl x konferencí a podobně, že jsem musel strávit až do večera v budově, děkuji zase Akaashimu, který i polovinu rozhovorů vzal za mě a mohl jsme takto přežít dnešek, avšak k večeru musel odejít, prej něco důležitého, co nějak nechce propásnout, měl na to právo, Akaashi byl můj anděl, pomyslel jsem si.

Když jsem však vycházel z budovy, chtěl jsem se projít, byla jasná noc a měly padat poslední hvězdy, takže jsem si to nechtěl nechat ujít. Pomalu jsem si i uvolňoval kravatu, ale nevěřil jsem svým očím, stál tam Kuroo, lehce jsem pootočil hlavu od něho a svraštil obočí "Kuroo, domluvil jsem se s vaší společností, že peníze zítra zašleme." Povzdechl jsem si, protože jsme si i myslel, že je tam pracovně, jelikož měl oblek a tašku, se kterou mi připomínal spíše školáka, co si budeme. Kuroo se ke mně sebevědomě vydal a poplácal mě po hlavě "No,no, co to je, taky tě rád vidím." Dlouhán se zazubil a nabídl mi, že jestli mě může doprovodit, kývl jsem, avšak nechápu, že si myslí, že mu po tomhle všem odpustím, že jedno sezení dokáže zachránit 5 let, aspoň já tedy takový nejsem. Šli jsme v tichu, avšak Kuroo vypadal, že si to užíval, když jsem se ale chystal zabočit do ulice, kde je můj dům, Kuroo se zastavil u zábradlí mostu, který tam byl a koukal na hvězdy, modré nebesa jej osvětlovali a s jeho krásou a lunou, která se houpala nad námi, to vypadalo nádherně, až se mi dech zastavil. Stoupl jsem si vedle něj a pozoroval též, když přerušil to krásné ticho slovy "Taková noc byla i tehdy, že? Přál bych si to vrátit." V tu chvíli spadla hvězdy a vítr jemně pohnul břehem vody, bylo to jako magie, viděl jsem Kuroovi oči lehce vlhčí, jako studánky a jen jsem si stoupl blíže a svisle okolo těla položil ruce. Následně jsem okolo svého malíčku cítil jiný, který se mě jemně dotýkal, neváhal jsem a dal jsem na srdce, hned jsem si s ním malíčky propletl a sledoval s ním, věděl jsem, že jsem zase v háji, že zase mu propadám, i když nechci, on je toxická zbraň a já její uživatel, který chce více, gratuluji ti Kenmo.