Prohraješ a končíš. [KurooKen]

5. Kapitola

,,Kuroo, co to blázníš? Jsi zase jak smyslů zbavený." ohrnil jsme lehce svůj nos a otočil s ek dlouhánovy zády, byl dotěrný a toužil po odpovědích, ale na co přesně, nemám sebemenšího tucha. "Tak už se zastav a řekni jak to je, řekni tu pravdu!" ucítil jsem jeho ruku na mé paži, držel ji pevně, skoro až mě mrazilo z jeho stisku, nepopře se jeho síla. Zastavil jsem se s pohledem na zem, mé srdce řvalo, ale hlasivky nevydávaly ani jednu tóninu, Kuroo Tetsuro, jsi monstrem co mě nahání, ale zároveň tě chci mít blíže a blíže, dokážeš mi to vysvětlit? ,,Nemáme se tedy o čem bavit, Kozume Kenmo" řekl dlouhán, oblečen v naší teplákovce a stín, ve kterém jsem byl zahalen a patřil jemu zmizel, Kuroo odcházel a já už z plných sil zařval jeho jméno, takhle videohry končit nemají.

Probudil jsem se, respektive mě probudil Kuroo s Tsukki, bylo to možná poprvé, co jsem rád, že je vidím hnedka po probuzení, jinak dělají na mě až moc velký kravál. Bylo konec pauzy, upřímně jsem měl i celkem strach, jestli jsem něco nemumlal ze spaní, bylo by to vážně trapné. Kuroo mě jak malého kluka doprovodil až ke třídě, když viděl, že budeme mít chemii, zazubil se  a se slovy neudělej mi ostudu v chemii odešel, ta vysoká příšera mi fakt dělá husinu. 

Po škole jsem se vydal na trénink, kde jako klasicky Lev už ležel na zemi, celý vyčerpaný a Yaku stál nad ním, komická to podívaná. Nastala rozcvička, trénink jako takový, zábavu nikdy skoro nemám při hraní, beru to jako povinnost  a naplnění mého volného času, avšak Kuroo ze mě ani nedal pohled pryč, jako kdyby mě hlídal nebo něco tomu podobnému. Když trénink skončil, napsal mi Shoyo, že jestli bych neměl zájem probrat na hovoru pár věcí a konečně ho naučil hrát, že je nemocný a vážně nemá co dělat, nemůže vydržet bez volejbalu, pocitu zasmečovat, chtěl bych cítit to, co on pociťuje, neříká se tomuhle žárlivost?

Když jsem se pomalu chystal odcházet, tak jako v tom snu, Kuroo mě chytl za paži, něco ve mě vřelo, krev mi pomalu stříkala ušima a jsem si jistý, že kdyby to bylo možné, už žádné odrůsty nemám, protože by mi vlasy odpadly. "Oy Kenma, na něco jsem zapomněl, na co jsem se chtěl zeptat a obrátit" druhou rukou se poškrábal na zátylku, nebo tak jsem to odhadoval podle jeho stínu, kdyby jen viděl teď můj výraz, myslel by si, že jsem určitě blázen. "Tak jsem přemýšlel, tenhle rok je můj poslední a chci se dostat na univerzitu, ale zároveň nechci naše vazby přetrhat, prakticky kromě Tsukki mám jen tebe. Abych se dostal k věci, nebylo by podle tebe od věci si najít i jiné přátelé? Vážně bych byl nerad, kdybys skončil tady sám, jen u her, pak jak tě znám by nikdo do tebe nedostal ani to jídlo." Kuroo se zazubil, myšlenka byla jasná a já ji pochopil, bohužel má stále teenagerská stránka se ozvala a já bez jakéhokoliv ho přemýšlení řekl "Na to abych byl šťastný, lidi nepotřebuji, to ty ses mi připletl." S těmihle slovy jsem odešel, zaklapl konzoly a naprosto nevnímal svět okolo mě, ani to že začalo pršet a s mou náchylností k nemocem a studenému počasí, které bývalo v Tokyu, jsem věděl, že můj zdravotní stav si to odnese, zatracenej Kuroo, ne jen on, ale i já, moc dobře jsem věděl, že ejn nechtěl aby se opakovalo to, co na základce, ale  v mé situaci, kde si nejsem jist ani sám sebou mě to rozhodilo, jsi vážně úžasný Kenmo.

Vytáhl jsem telefon, chvilku rozmýšlel, jestli mu mám zavolat, jestli mi to moje úzkost dovolí. Po zdlouhavém přemýšlení jsem tak učinil, hlasová schránka, paráda. Nechal jsem mu tam vzkaz s omluvou, že jsem to tak nemyslel a že se opravdu srdečně omlouvám. Jakmile jsem došel domů, začal jsem pociťovat malátnost, horečku. Hned jsem se zavřel do pokoje a zády sjel po stěně, kolena si dal k hrudi a jen hleděl před sebe, se slovy "Kuroo" jsem spadl na bok a jen si přehrával dnešek.