Fame isn't awesome

9. Part - Protislužba

Konec 8. části: Otevřel jsem příspěvek a tam bylo video z instagramu, jak zpívá. Myslel jsem, že jí to trochu upravují, ale ona má vážně úžasný hlas. V tom mi ...

Pokračování: V tom mi přišla esemeska z čísla, které jsem myslel, že už nikdy nepoužiju. 'Mám novou písničku, stav se. Nicol' Došlo mi, že to nebylo pro mě, ale i tak jsem chtěl strašně moc odpovědět. Než jsem to stačil udělat, došla do místnosti Laura. "Rossi, musíme se přestat hádat. Moc si tě jako kamaráda vážím a je mi líto, že se takhle hádáme." Řekla a sedla si vedle mě. Nevěděl jsem co říct. Ona byla první, kdo mi řekl, ať začnu chodit na hodiny zpívání nebo ať skončim s hudbou. "Víš jak to vezme zpěváka, když mu řekneš, že neumí zpívat? Snažím se, ale už ty výšky nevyzpívám." Sklonil jsem hlavu zase k mobilu a došlo mi, kdo umí zazpívat jeden z nejvyšších tónů, co znám. 'Ta zpráva asi nebyla pro mě, ale rád bych se stavil, můžu? Potřeboval bych s něčím pomoct. Ross' Napsal jsem Nicol a v zápětí mi přišla odpověď. 'Sakra, promiň, klidně, stejně ti nějakou protislužbu dlužím za to po předávání cen. Mám tu teď volno, než mi přijde manager, tak přijď.' Napsala mi a já přemýšlel, jestli nedělám chybu. "Promiň Lauro, musím jít, bude to v pohodě." Obejmul jsem jí na odchode a rozeběhl se k autu. Jel jsem podle intuice a snažil se mezitím na červených na mobilu vyhledat její přesnou adresu, abych to mohl dát do navigace. Když se mi to podařilo, byl jsem kousíček od jejího domu. Zazvonil jsem na zvonek u dveří, kde byla pravděpodobně i kamera, protože se nikdo neozval a otevřely se mi dveře. Jel jsem po kretší cestě a dostal se zezadu k domu, kde bylo parkoviště pro 5 aut a z toho 3 místa byla zabraná, tedy teď už 4. Vystoupil jsem, trochu si upravil vlasy a šel ke dveřím, které mi otevřel pán okolo 50ti let. "Nicol už vás očekává, nemusíte se zouvat." Řekl než jsem stačil něco říct. Počkat, takže já žiju doma s rodinou a ona tu má vlastního vrátného? Šel jsem za ním a dostal jsem se do obrovského obýváku, kde bylo obří plátno na kterém šel nějaký film. Všiml jsem si hnědovlasé hlavy, která vykukovala z gauče a něco pila. "Slečno Sterling, máte očekávanou návštěvu." Nicol se v rychlosti otočila a zamávala mi na pozdrav. "Děkuju Luuku, myslím, že pro dnešek si můžete už vzít volno, vyřiďte to i v kuchyni." Ten Luuk přikývl a odešel já jsem přešel ke křeslu a sedl si do něj. Nicol se na mě koukla výrazem, co si myslím, že dělám a já se zasmál. "Tak co potřebuješ?" zeptala se mě. Věděl jsem, že nebudu muset čekat na tuhle otázku dlouho. "No, ty to asi nějak neřešíš, ale plno lidí psalo po vystoupení, že buď mám skončit s hudbou nebo začít chodit na hodiny, protože už nevyzpívám některé noty a viděl jsem to video z instagramu předpokládám, kde zpíváš a vypadá to, že ti neupravují písničky a jestli by jsi mi nepomohla to napravit." Nicol vypla televizi a chvíli na mě hleděla jak na šílence, takže jsem se trochu bál její odpovědi. "A ti lidi se nevyvíjejí nebo co? Já už taky nezazpívám hluboké tóny, to je to samé, jako to máš ty s vysokými, ale můžeme zkusit co zvládneš, pojď." Zvedla se a šla do skoro přehlédnutelných dveří, za kterými se objevila místnost s klavírem a plno kytarami po zdech, ale v té místnosti se nezastavila a šla dál, kde bylo něco jako nahrávací studium. Na gauči bylo plno papírů s texty a za obřím sklem se rýsoval prostor, kde bylo plno mikrofonů. Nicol začala něco hledat v těch papírech a pak šla do místnosti za sklem. "Jdeš?" Zeptala se mě a já jsem šel za ní. Zavřel jsem dveře a ona vyndala dva mikrofony a sluchátka, která byla zavěšená se stojany různě po stropě. Byla tam dokonce i dráha, aby se s nimi dalo pohybovat. Pak ještě k tomu všemu přidala stojan na ty papíry co vzala. Pak šla do tmavšího koutu místnosti, kde přijela se zmenšeným pultem, který byl podobný tomu za sklem, kde většinou seděli zvukaři, co nastavují zvuk. Připojila to k nějakému kabelu a začala mačkat nějaké čudlíky. "Jak často jsi tu bývala sama?" Zeptal jsem se se smíchem a ona se na mě podívala, jako bych řekl něco špatného, tak jsem se radši přestal smát. "Mám 4 alba během dvou let, celkem asi 5 měsíců jsem tu i spala. Není to zas tak vtipné."

"Fajn, promiň, jen jsem se snažil uvolnit atmosféru, protože, přece jen se neznáme a je to takový zvláštní."

"Pravda, tak na co se tak zeptat?" poškrábala se na hlavě a já se zasmál nad jejím výrazem, protože se asi vážně snažila něco vymyslet. "Tak já asi začnu, ale tvůj výraz zapálení se pro myšlenku se mi líbí. Co ráda děláš ve volném čase?" Zasmál jsem se a zeptal se na tu nejstupidnější otázku co mě napadla. "No, když mám hodně času létala jsem do Česka a nemíním to měnit. Nevidím skoro svou rodinu a ten rok s nimi byl úžasný nebo jsem ve snowparku na snowboardu. Ty?" Takže pěkná holka, snowboarďačka s adrenalinem v krvi, pomyslel jsem si. "No, asi jako ty. Ale vzhledem k tomu, že R5 je rodinný podnik, tak jsem s nimi pořád, ale rád si ulevím a na chvíli zmizím."

"Ráda bych si povídala, ale ta věc by už mohla fungovat. Dej si sluchátka a poslouchej. Máš tu i noty, takže víš co máš zpívat za tón." Nandal jsem si sluchátka a stejně tak ona a na stojanu nalistovala stránku s nadpisem LMH - Refrén. Bylo to neskutečně vysoko a ona to dala bez mrknutí oka přesně. "Fajn, takhle by to mělo nějak znít, jestli máš problém vytáhnout tóny, které chceš, přestaň myslet na okolí a mysli jenom na to, že jsou to jednoduché tóny. Mě pomáhá zavřít k tomu oči, když to zpívám poprvé." Přikývl jsem a ona mi pustila hudbu a bylo slyšet, že to posunula o tón níž pro začátek, ale i tak jsem měl problém. Cítil jsem, jak nejsem schopný vytáhnout skoro žádný hodně vysoký tón. "Počkej, stop, to bolí na uši." Řekla, když mi sundala sluchátka."

"Nemysli na ostatní věci, jde vidět, že ty tóny nevnímáš." Řekla mi a měla pravdu. Dál jsme to zkoušeli a ani jeden jsme si neuvědomovali, kolik je hodin. Stále ta samá písnička, že už jsem jí znal nazpaměť. Když už jsem se koukl na mobil, viděl jsem, že je okolo páté odpoledne. Divil jsem se, že mě doma neshání. "Hele, myslím si, že ti tady nesedí pár tónů." Prohodil jsem mezitiím, co jsem procházel zbytek té písničky. "To je jedno, stejně jí nezveřejním nikdy." Vytrhla mi papíry z rukou a seřadila je, jak byly předtím. "Můžu se zeptat proč? Když už jsme v tom poznávacím procesu, mohli bychom se o tom druhém dozvědět něco víc." Zasmál jsem se a ona se svalila do jednoho z mnoha sedacích pytlů podél zdi. "No, mohla bych ti o tom říct, bylo to před rokem......

Tak konečně podle mě něco zajímavejšího, chtěla jsem se s vámi domluvit, že bych části dávala 2x/3x týdně. Určitě bud přidávat ve středu a pak bych přidávala v sobotu, a když budu mít hodně nápadů, někdy i v pondělí. Souhlasíte? BTW: Moc mě mrzí, že vás to čte míň a míň, ale říkám si, že to bude uzavíráním známek. Tak se mějte pěkně. -Nicol