Fame isn't awesome

3. Part - Byl to jen rok, nevymyzí to.

Konec 2. části: Začínala jsem toho litovat víc a víc. Vzala jsem si batoh a chtěla jsem sejít, ale narazila jsem do Michaelova těla rovnou ve dveřích....

Pokračování: Rovnou ve dveřích letadla. "Nicol, je tu problém, musíme počkat na přistavení auta." Než jsem se stačila zeptat, zaslechla jsem cvakání foťáků a plno otázek 'Co vás přesvědčilo se vrátit, ukažte se, byla jste na plastické operaci či jste byla těhotná?' A další podobné nesmysly. Se smíchem jsem si nandala kapuci a šťouchla do Michaela na znamení, že má jít. Tohle je malý hlouček paparazzi. Věřte mi, byla jsem zvyklá ná stovky paparazzi a fanoušků před hotely a musela jsem mezi nimi procházet. Nějakých 30 mamlasů s foťáky mě nezabijou. Držela jsem se jeho saka a hlavu jsem měla skloněnou, aby mi nebylo vidět do tváře a jakmile se podařilo dostat se do haly, sundala jsem si kapuci a předemnou jsem viděla stát Roberta. Nechtěla jsem ho vidět, myslela jsem, že ho uvidím až později. Nejhorší je, že se nemám pořádně podělit s kým o své pocity.

Měla jsem tumblr pod přezdívkou a doufala, že na to moc lidí nepříjde, takže tam jse se vypisovala ze svých pocitů. Podařilo se mi tam mít každý den mnoho návštěv, ale teď mě ani nelákalo tam něco psát.

"Roberte." Řekla jsem suše, když mě pozdravil. Následně vzniklo to trapné ticho, já mnula telefon v ruce a Robert si mě pořád prohlížel od hlavy k patám a nahoru. V hlavě se mi honilo, jak to všechno skončilo před rokem.

'Nedokážu tu už být, vzala jsem si kufr a zběsile jsem začala házet věci dovnitř, dokud se nenaplnil. Esemeskou jsem si zarezervovala letenku v prvním nejbližším letu do Londýna a rychle přivolala taxi. Když jsem zjistila, že můj taxík přijel, vzala jsem si co nejméně nápadné oblečení a vyšla zadním vchodem, abych neupoutala moc pozornosti. "Na letiště, rychle, letí mi za hodinu letadlo!" Řekla jsem taxikář a ten se na mě zle do zrcátka podíval. Ignorovala jsem to, chtěla jsem od všeho odejít. Koukla jsem se na twitter, který jsem si hodlala zrušit a napsala poslední zprávu - Je konec.... Hned potom jsem si v rychlosti prohlédla poslední mé fotky na instagramu a zrušila si instagram. "Jsme tu." Řekl taxikář a já mu dala 30 dolarů, vytáhla si kufr a rychle se rozeběhla do odletové haly, kde jsem zaplatila zarezervovanou letenku, odevzdala jim kufr a šla rychle k bráně, ze které jsem měla odlétat. Na perezhilton.com už byly zprávy, co se děje, a že nejsem k nalezení. Zachránilo mě to, že jsme právě měli nasedat do letadla. Pas z České Republiky jsem měla stále platný a měla jsem tam příjmení z česka a ne strýcovo, jako mám na americkém pasu, neví to moc lidí, takže se na mě letušky nedívaly divně a pustily mě dál. Sedla jsem si a v tu chvíli jsem věděla, že budu mít možnost vrátit si svůj starý život nebo aspoň jsem v to doufala.....'

"Nicol, vnímala jsi mě?" Zeptal se mě Robert mávající mi rukou před očima. Zatřásla jsem hlavou a falešně se usmála. "Nevadí, chceš domů nebo do hotelu?" Zeptal se mě a já myslela, že puknu vzteky. "Domů? Vážně jsi nazval ten dům v LA DOMOVEM?! Jak můžeš?! Víš, že můj domov byl, je a bude v Praze! Říkej tomu baráku jak chceš, ale nikdy se ho nesnaž nazývat mým domovem! A jinak jdu do toho baráku." Vyprskla jsem na něj a řvala z plných plic. Nevím, zda jsem měla štěstí nebo co, ale přece jenom jsme stále byli v příletové části, kam se moc lidí nedostane. "Jde to říct i potichu, nemusíš dělat stále scény." Řekl naštvaně Robert s šel k východu. Za ním se rozešel Michael a naznačil mi, že bych měla taky jít. Dala jsem si tedy sluchátka do uší, nastavila nějakou rádiovou stanici a doběhla ty dva.

LA se nezměnilo, maximálně přibylo pár domů a obchodních center. Pomalu jsme se blížili k domu na konci ulice a nárůst lidí na ulici rostl. 'Teď přepojujeme vysílání, živě od domu Nicol, která se prý blíží...' Jakmile jsem tohle uslyšela, rychle jsem strhla sluchátka a pořádně se rozhlédla. "Je neuvěřitelné, že tvoje sláva zůstala na stejné úrovni, ale neboj, dopadne to líp než před rokem." Usmál se na mě Michael a já ucítila hřejivý pocit, že tohle není tak špatně, jak jsem si myslela. Brána od domu se pomalu otvírala a jakmile jsme projeli, v rychlosti se zavřela. Projeli jsme menší alejí, až dozadu, kde je parkoviště pro 3 auta. Vystoupila jsem a poprvé se mi vytvořil pravý úsměv na tváři. "Ceny se předávají za tři hodiny. Domluvil jsem se s Carol a El, že přijdou do půl hodiny našeho příjezdu a Adrian s Marcelem přijdou ohledně oblečení hodinu po holkách. Držim palce ať zapůsobíš. Jedu těd za Taylor, měj se." A už jsem jen viděla v rychlosti odjíždějící auto. Michael si šel odpočinout do jeho přistavěného domu a já se s hlubokým nádechem rozešla do domu. V celém domě byly cítit lívance, čokoláda, smetana a maliny, takže jsem se bez dalšího přemýšlení rozběhla do jídelny, kde už na stole bylo plno jídla. Snědla jsem co jsem mohla a pak jsem šla do obřího obýváku. Nechápu, na co jsem potřebovala televizi, která je polovina promítacího plátna v kině. "Slečno, omlouvám se, že ruším, ale přišly slečny Carol a El." Objevil se ve dveřích vrátný, který pocházel z Amsterdamu, Luuk. Byl to pán okolo padesáti let, který byl na svůj věk velmi sportovně aktivní a zde si jenom přividělává. "Děkuju, pozvěte je dál."

Carol a El jsou kapitoly samy pro sebe. Carol maskérka a El vlasová stylistka. Nejhorší je, že jsou dvojčata, takže jedna při druhé stojí a obě neuvěřitelně kritické ke vzhledu ostatním a přiznejme si, ani jedna z nich neoplývala nějak úžasně přirozenou krásou. "Fuj, kdo má na to šahat nebo upravovat?" Ucítila jsem, jak mi někdo vzal pár vlasů....

Wow, jsem vážně ráda, že to pár z vás čte <3 Snažím se psát, aby vás to nepřestalo bavit, ale začínám se obávat, že s příchodem posledního měsíce tohoto pololetí to bude těžké, ale uvidím :) Nějaký ten komentář a vote potěší :)

BTW: Budu dělat oficiální video k tomuto příběhu, co myslíte, je to dobrý nápad? -Nicol