Fame isn't awesome

11. Part - Friendship

Konec 10. části: "Můžeš." Řekl Ross a já si sundala ruce z očí.

Pokračování: Viděla jsem nádhernou krajinu s výhledem na celé LA a co bylo hlavní? Nikdo tu nebyl. Žádní lidi, fanoušci, ani paparazzi. "Proč jsi mě sem zavedl?" Zeptala jsem se a Ross se posadil na spadlý strom, který byl těsně u kamenného srázu dolů. "Na každého toho je někdy hodně, známe to všichni. Je pozdě a všude svítí spíš už jen lampy, ale stejně uznej, že tohle je uvolnění. Nejhorší je, když si nemáš s kým popovídat. Mám jediného kamaráda, se kterým můžu rozebírat hodně věcí a to je Calum, se kterým se znám díky natáčení, jinak s nikým nemůžu mluvit, protože by se to mohlo dostat ven a vím, že u tebe to je o hodně horší. Každou chvíli o tobě na perezhilton.com něco napíšou." Zdálo se mi to nebo je to vážně první člověk, který mi rozumí? Přisedla jsem si k němu a zakoukala se na město. "Není to příjemný pocit, když je po tobě žádáno víc než by jsi chtěl. Já mám jen Taylor, ale tu vidím jednou za měsíc, pokud máme štěstí. Jinak se zavřu doma a nic nedělám." Chvíli jsme oba mlčeli a pak mě napadl nápad. "Je to divný, protože se neznáme moc dobře, ale jsi první kdo se se mnou baví normálně ne kvůli ničemu a kdo prostě je sám sebou a chci ti navrhnout, když jeden z nás bude mít problémy, napíšem tomu druhému a popovídáme si, i kdyby to byla sebevětší blbost?" Ross se na mě se úsměvem podíval a dal si ruku se zvedlým malíčkem. "Na malíček?" Zeptal se mě a já se nahlas zasmála a zasekla malíček do toho jeho. "Takže jsme si našli dalšího kamaráda." Zasmála jsem se a zase jsem si sedla normálně. Byl už vidět měsíc a Rossovi začal zvonit mobil, který zvedl. "Jo, jsem venku mami. Neboj vrátím se domů do devíti." Mobil vrátil zpět do kapsy a sedl si znovu ke mě. Chtěla bych, aby se o mě máma taky takhle starala.

' "Mami, já to chci zkusit. Poprvé mi někdo řekl, že umím zpívat. Poprvé mi něco vychází. Jsem moc vděčná, že jsi přiletěla, ale věř mi jednou taky." Máma položila můj kufr na zem a bez pozdravu nasedla do auta. Nevadilo jí, že brečim, nevěděla, že mi bude chybět. Sedla jsem do auta a jela za ní na letiště. Chytla jsem jí před tím, než šla na pasovou kontrolu, protože dál bych nemohla. "Mami, maminko, počkej!" Otočila se, ale nezasavila, dokud jsem jí nedoběhla "Co chceš? Oznámíš mi, že tu zůstaneš chvíli po tom, co přiletim."

"Mami, vždycky jsi říkala, ať jdu za svým snem, že mě vždy budeš podporovat a chápu tě, že jsi naštvaná, protože jsi dala plno peněz do kempů a soustředění na horách, abych něco vyhrála a zkusila si aspoň jednou světový pohár a sice se mi to nepodařilo, ale zkusila jsem si BEO 2014 a víš, že ti jsem za to vděčná, za tvojí podporu a když jsem po prvním kole byla na prvním místě, pamatuju si tvoje obejmutí..."

"Dost, to mě nezajímá. Uží si to." Dala pas a prošla bránou. Cítila jsem, jak se mi po tvářích valí slzy a nejdou zastavit.'

"Jsi v pohodě?" Probral mě z mých vzpomínek Ross. Zjistila jsem, že jsem na tvářích měla slzy, které jsem si rychle setřela. "V pohodě." Ross se na mě však podíval pohledem, který nazančoval, ať mu řeknu pravdu. "Fajn, prostě nemám dobrý vztah s mámou. Nikdy nepřijela na moje předávání cen, ani když jsem vystupovala v Praze a poslala jí lístek do zákulisí, nebo když jsem se doma zazvonila neotevřela mi. Nechápu, co se stalo ani ten rok, co jsem byla doma se mnou skoro nepromluvila."

"To mi je líto." Nevěděl co víc na to říct, ale to nikdy nikdo neví. Zvykla jsem si a proto jsem to dál neřešila. Seděli jsme tam ještě minimálně hodinu a povídali si o všem možném. Je možné, že jsem našla kamaráda, kterému budu moct zase věřit, jako Codymu? "Asi bychom měli jet." Řekl z ničeho nic a já přikývla. Šli jsme zpět k jeho autu, když v tom......

Ahojte, omlouvám se, že to tak trvalo, ale byla jsem v Rakousku na horách a ne, že by tam byl rychlý internet. Ale jsem zpátky (Trošku bohužel, ale lepší než si něco víc udělat, než to co mám teď ze snowparku :D ) Doufám, že vás tak dlouhá pauza neodradila a počkáte do středy na další díl :)) -Nicol