Dělej co řeknou (Cz)

Jediný koho mám

Gabriel, nebo Gejb, říkejte mi jak chcete. Nezáleží na tom. Od mého narození před 16ti lety, na mě nezáleží. Jsem nevýrazné 170ti centimetrové postavy, hubené možná až moc. Jediná věc, která lidi kolem mě občas zaujme, jsou moje modré oči a havraní vlasy. Moje uši zdobí obyčejné černé náušnice a pod klíční kostí mám malé tetování, kříž. Otec mě za to málem zabil. Když mluvím o něm, je to násilník a matka, ta je neustále v práci. Bohužel jako štětka. Jediný člověk, který v mém životě má nějaký význam... Je Sebastien, můj mladší roztomilý bráška. Devět let už si musí snášet peklo, které u nás doma vládne. Jsem jediný kdo o něj má zájem, rodiče si ho udělali 'nechtěně' jak mu často připomínají. 

Rád ho beru ven. Co by taky měl dělat pořád zavřený ve svým pokoji, kde nemá ani okno.

Vždy ho beru do parku nedaleko našeho domu. Tam si koupí zmrzlinu, povozím ho na kolotoči, pohoupu na houpačce a něco si s ním zahraji. Jo, možná by se někomu mohlo zdát, že je na to už starej. Není. Jelikož se o něj asi do pěti let nikdo pořádně nestaral, je trošku opozdilej. Když mu bylo pět let vrátil jsem se z děcáku, kam mě samozřejmě asi v šesti letech poslali právníci. Kterým konečně došlo, že se o mě rodiče nedokážou postarat. Stejně mě pak poslali po pár letech zpátky. 

Z přemýšlení mě vytrhlo cukání ruky.

„Poť,už chci jít. Dneska tam mají vanilkovou!"

 Pohladil jsem ho po kaštanových vlasech. Upřímně jsem se na něj usmál a rozešli jsme se směrem k parku, kam se celý den vždy tolik těší. 

Po silnici která vedla do parku jsem kopal do všeho, do kamenů, listí a odpadků. Sebi se rozhlížel z jedné strany na druhou a vypadal strašně vesele. Přidal do kroku a já se mu musel přizpůsobit. Utíkali jsme po silnici, až k bráně parku. Sebi měl na tváři úsměv od ucha k uchu. Musel jsem se usmát taky. 

„Tak padej, za chvíli jsem u stánku se zmrzlinou." Pobídl jsem ho a pustil jsem jeho ruku. Kývl na souhlas  a rozběhl se do parku.

Kráčel jsem pomalým krokem ke stánku. A zase jsem se zamyslel..

Už jsem slyšel jak zamnou volá Sebastien, že chce zmrzlinu. Pomalu jsem se otočil a dělal na něj xichty.

Rozběhl jsem se ke stánku abych tam byl dřív. Když pak doběhl i on mračil se. „No co, příště musíš být rychlejší." Tvářil se na mě uraženě.

„Aha,takže ty chceš tu čokoládovou, viď?" Pobaveně jsem se na něj podíval,věděl jsem jak na to bude reagovat. Začal se smát a protestoval.

Pohladil jsem ho po vlasech a objednal dvě vanilkový zmrzliny.Byly hned hotové, tak jsem mu jednu podal a ukázal jsem na lavičku kam si má jít sednout.

Rozběhl se tím směrem. Když k lavičce doběhl samozřejmě mu zmrzlina spadla a on začal natahovat. Pokroutil jsem očima a podal mu tu svoji, stejně jsem na ni neměl chuť. Poděkoval mi a dal se do ní.

Když jsem se znuděně rozhlížel kolem, všiml jsem si třech mužů vcházejících do parku. Vypadali napůl jako bodyguardi a trochu jako gangsteři. Víc jsem si jich nevšímal, také jsem vlastně nemohl, Sebi už zmrzlinu dojedl a chtěl na kolotoč. Zvedl jsem se tedy z lavičky a šel ho točit. Sedl si jako vždy na své oblíbené modré sedátko a připoutal se. Pokaždé když kolem mě projel udělal srandovní grimasu. Musel jsem se na něj usmát.

Pak chtěl jít na houpačku. Snažil jsem se ho přemluvit, že už se bude stmívat a musíme domů. Ale nedal si říct, nakonec jsme zamířili k houpačce. Asi půl hodiny se houpal, já jen čekal kdy se pozvrací. Houpal jsem ho čím dál víc, protože to nesnáší tak hned začal křičet že chce dolů. Konečně slezl.